úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.
Vlčí Jámy


Mezi celou řadou nových osad, které byly založeny po skončení 30.leté války patří rovněž osada Wolfsgrub (Vlčí Jámy). Dle historických pramenů je uváděno, že vznikla „aus puren Wäldern“ (z „ryzích“ lesů). Mezi těmi, kteří se o založení osady zasloužili patří 13 tzv. Waldbauern (lesní rolníci), kteří na tato místa pronikli hlubokými lesy a usadili se poblíže soutoku říčky Grassige Moldau (Řasnice ) a Warme Moldau (Teplá Vltava). Těmito hlubokými lesy vedla jedna větev slavné Zlaté stezky vedoucí z Pasova do Prachatic. Nejbližšími obydlenými místy v okolí byla Königswarte (označovaná později nesprávně jako Kunzwarte - Kunžvart - Strážný), dále osady Obermoldau mit Schattawa, označovaná též „Na Zatony“ ( Horní Vltavice se Zátoní) a poněkud vzdálenější osada Wallern ( Volary). Příchodem sklářů a zakládáním celé řady nových drobných skláren dochází k oživení celého regionu. V nejbližším okolí byly založeny sklářské hutě - Stögerhütte, Röhrensbergerhütte, později označovaná jako Adlerhütte, Kubischhütte a huť poblíže Schattavy.

Dohled nad všemi okolními knížecími lesy mělo kolem roku 1700 celkem 5 knížecích lovčích - zámecký lovčí vimperský, lovčí v Schattavě, Kuschwardě, Scheiben a Borken. K jejich povinnostem patřil rovněž boj s dravou zvěří, zvláště s vlky. Protože název osady - Vlčí Jámy - v sobě slovo vlk obsahuje, je nepochybné, že toto místo bylo zvýšeným výskytem těchto zvířat pověstné. V roce 1677 bylo panstvím zřízeno na odchyt vlků několik odchytových jam, celkový jejich počet měl být kolem 20. V roce 1696 psal krumlovský hejtman Johann Tobias Prix vimperskému hejtmanu Karlu Gubemu (po kterém je pojmenován vrch Kubani - Boubín):

„… hovořil jsem s naším milostivým panstvím ohledně vlků, kteří lidem napáchali a ještě škodu páchati budou, a toto mi nakázalo napsati vám, aby nejenom lovci a hajní, ale i 60 - 80 mladých rolníků a silných pacholků důsledně prohledalo okolní lesy a vystříleny byly všechny tyto bestie, aby více škody lidem páchati nemohli, neboť tyto již lidské maso okusily a tím i nadále mnoho lidí nebezpečí vystaveno jest.“

Později, v roce 1720, byly tyto lapací jámy na vlky zrušeny, neboť do nich často padal dobytek a způsoboval si vážná poranění. Někde ve středu Vlčích Jam , u domu, který se dle majitele dříve nazýval tzv. „Schusterhaus“, kde stojí křížek, byla kdysi jedna taková jámy na vlky.

Postupně se tak i v těchto odlehlých končinách postupně usazovalo stále více lidí a nastává období neokolonizace, zvláště na přelomu 17. a 18.století. Byli to převážně lesní dělníci a vrchnosti povinnovaní dřevaři. Noví osadníci těchto tzv. „Waldhäuseln“ resp. „Walddörfer“ - lesních domků resp. lesních osad, měli o něco větší svobodu resp. volnost nežli lidé z tzv. „Rustikaldörfern“, kam patřila např. Horní Vltavice. Přavážná část jejich majetku byla po zaplacení relativně nízké naturální a peněžní daně, od které byly dokonce několik let zcela osvobozeni, jejich dědickým majetkem. Proto se tito noví osadníci nazývali „Erbpächter“ neboli „Emphytenten“ - t.j. dědiční nájemci. Později se označovali jako „Dominikalisten“. Další část pozemků se stala knížecími nájemními pozemky a byly označovány jako „Zinsgründe“ - „daňové pozemky“. V důsledku takto paralelně existujích pozemků, které byly jednak dědičným vlastnictvím a nájemních pozemků docházelo často k různým nešvarům mezi rolníky a panstvem. Tyto tzv. Dominikaldörfer nebo Waldbauerdörfer vznikaly v té době po stovkách, na samotném vimperském panství se jejich počet odhaduje na 35. Mezi první patřila Kuschwarda (1688), Ernstberg (1701) či Röhrenberg (1708). Skrze dnešní osadu Wolfsgruben procházela tehdy spojnice cest vedoucích ze Schattavy k cestě z Obermoldau do Kuschwardy. Nacházelo se zde množství luk, mezi nimi i tzv.Pumperlwiesen. V roce 1727 je v těchto místech založena dominikální osada Pumperle (Řasnice), která byla později v roce 1735 rozšířena o dva nové domy.

Okolo roku 1730 se začalo vážně uvažovat o zřízení další dominikální osady pro cca 13 - 14 osadníků v prostoru budoucích Wolfsgruben. V tehdejší žádosti se uvádí: „dřevní porosty tam - v oblasti mezi Pumperlhäuser a osadou Hüblern jsou rovněž značně poškozené a vyvrácené a tyto by bylo možno těžkou a namáhavou prací v průběhu cca 7-8 let vymýtit a spálit. Za kunžvartským potokem je v této oblasti rovněž cca 200 strichů lesa, který lovci dobře znají a který nemá využití. Vlastní založení osady Wolfsfruben proběhlo v roce 1734 a v následujícím roce pak knížecí zeměměřič Peter Swietelski pozemky rozměřil a mohlo býti započato s klučením a přípravnými pracemi a následovně i stavbou domků. Definitivní souhlas panství se vznikem osady byl udělen v roce 1736. V archivních materiálech se rovněž podařilo nalézti seznam osob, které projevili zájem o usídlení se v nově zakládané osadě. Jejich jména jsou však hodně odlišná od skutečných prvních osadníků Wolfsgruben. Většina těchto nových osadníků pocházela z krumlovského panství.

Mezi prvních 13 osadníků patřil:
Bartl Marko z Plahetschlag (Mladoňov), švec se ženou a 4 dětmi
Magner Mathias z Plahetschlag, pláteník se ženou a 2 dětmi
Eßl Thomas z Plahetschlag, pláteník se ženou
Bartl Mikschl z Plahetschlag se ženou
Tomaschko Gregor z Schreinetschlag ( Skříněřov) pláteník se ženou a 2 dětmi
Stadler Simon z Schreinetschlag, dle Swietetzkého výrobce popela pro potaš, se ženou a 2 dětmi
Tomaschko Bernhard z Schreinetschag, tkadlec se ženou a 2 dětmi
Traxler Thomas z Hundsnursch (Koryto), výrobce popela pro potaš se ženou a 8 dětmi
Wagner Gregor z Hundsnursch se ženou a 2 dětmi
Bendl Gregor z Hundsnursch se ženou a 2 dětmi
Stini Heinrich ze Schönau (Pěkná), se ženou a 5 dětmi
Griedl Johann z Christianberg (Křišťanov), zedník se ženou a 3 dětmi
Traxler Mathias z Jandles (Mošna) dle Swietetzkeho výrobce dřeváků, se ženou a 1 dítětem.
Celkově se tedy v prvopočátku jednalo o celkem 59 osadníků.

Ke klučení bylo určeno 190 strichů polí, 184 strichů luk a 336 strichů pastvin, celkově tedy 710 strichů půdy. Za podobných podmínek a přibližně ve stejném časovém období vznikly na vimperském panství ještě následující dominikální osady: Hüblern (Houžná), Mitterberg (Račí), Birkenhaid (Březová Lada), Elendbachl (Polka), Filz (Slatina), Leimsgrub (Hliniště), Schlösselbachl (Kořenný) a Zassau (Cazov) Jako kolonie s povinnými dřevaři, kteří měli pouze “Zinsgründe“ byly založeny Schattawa (Zátoň) v roce 1795 a Adlerhütte (Adlerova huť) .

Migrace obyvatel v těchto dominikálních osadách byla vysoká, např. již 10 let po založení nacházíme v osadě Wolfsgrub řadu nových jmen, např. místo Bartl Miksch jistého Wiener Adalbert, místo Bernharda Tomaschko Mathes Kurze, místo Thomase Traxlera jistého Gregora Schneidera, místo Gregora Bandla jistého Johanna Müllera, místo Johanna Griedla jistého Antoni Faschingbauera a místo Mathiase Traxlera Barthelme Wienera. Cca 100 let po založení měla obec 23 čísel popisných a 184 obyvatel.

V roce 1848 skončilo patrimoniální panství Schwarzenberků, rolníci se stali svobodnými a dominikální pozemky se staly majetkem rolníků, nájemní pozemky zůstaly knížecí až do roku 1919.

-š-



Franz Plach - Na pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor



Je sluncem ozlacená letní neděle začátkem srpna. Ze šumavské vsi Vlčí Jámy (Wolgsgrub) nedaleko Boubína se vydává usoužená matička, Vroni jí říkají, jako Veronika, Michlova žena, na cestu. Jde na pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Slíbila to, když její muž právě před týdnem odjel za velkou louži vydělávat dolary. Cestou se k poutnímu procesí připojil poutnický zástup z Nového Světa (Neugebäu). Za zvuků modliteb a zbožných písní se cesta krátí. A když se od Liščího vrchu (Füchselberg) konečně po prvé zjeví před očima líbezné Kašperské Hory i s dvojvěžím mariánského poutního kostela, jako by srdce sevřela radost i tesknota zároveň…

Kde je asi teď její muž? Nezuří zrovna na moři bouře? Už přichází poutníkům naproti kašperskohorské duchovenstvo a kapela zdejších muzikantů, zvony se slavnostně rozhlaholily a srdce naší poutnice bije rychleji a výš. Ve starém zlatokopeckém městě se to jen hemží poutníky z Vimperka (Winterberg), Strážného (Kuschwarda), Knížecích Plání (Fürstenhut), Železné Rudy (Eisenstein) i Všerub (Neumark). Jsou vlídně přijímáni na nocleh v měšťanských domech, poněvadž sem přišli zdaleka už v předvečer mariánské slavnosti, a jsou domácími, kteří se nechtějí přece dát zahanbit, hoštěni pouťovými koláči a bílou kávou.

Vroni nestačí ani děkovat svými Zaplať Pán Bůh! Umiňuje si ráno, že se bude pilně a vroucně modlit jak dole při poutní kapli u studánky v Grandlu pod kostelem, tak i potom v něm a plní svůj slib s veškerou horlivostí. Dlouho klečí před oltářem poutního kostela a hovoří s Nebeskou Matkou nelíčenými slovy: "Víc než dvacet let, vlastně už od dětství, byl můj Michl v zimě v létě za prací v nekonečných lesích na Boubíně (Kubani), Bobíku (Schreiner) i Chlustově (Krustelberg). Stačilo to tak sotva na chleba a trochu té polévky pro nás a naše děti. Snášeli jsme trpělivě nouzi a odříkání. Děti jsou ve službě na selském, u dobrých lidí. Dala jsi nám všem po celý ten čas pevné zdraví. I dál pomoz, Matko, ochraňuj mého muže, ať dopluje do Ameriky šťastně bez úhony! Chce se za několik let vrátit s tím, co našetří, zpátky sem k nám na Šumavu. Rádi bychom si koupili vlastní chalupu a kus pole k obživě.

Náš malý Sepp by se tak rád stal knězem. Nebeská Matko, pohleď na nás, vyslyš mne ubohou! Už tolikrát jsi dokázala pomoci!" A Vroni se zdá, jako by Maria na oltáři souhlasně kývla a je jí najednou tak blaze na duši, tak jásavě, že kdyby tu klečela sama jediná, musela by to dát hlasitě najevo. A když pak zase stane venku před kostelem, zapomene alespoň na několik hodin všechny starosti a hořkosti, co jich život přináší.

Cítí se jako znovuzrozená. Sto očí by musela mít ta prostá žena, aby do nich pojala všechnu krásu té pouti k Panně Marii Sněžné. Procesí za procesím přichází s modlitbami a zpěvy, vedeno kněžími, provázeno i vítáno hudbou. Nesčetné mariánské sochy se předstihují krásou, neseny v zástupech bíle oděných dívek. Nádherný hlahol kostelních zvonů zní snad bez ustání, nejvíc z velkého chrámu na kašperskohorském náměstí, který je ve srovnání s tím domovským farním v Horní Vltavici (Obermoldau) snad třikrát větší.

Líbí se jí spolky v pestrých stejnokrojích. A když potom při bohoslužbě zaznějí dokonce na počest Mariinu i slavnostní výstřely, myslí si, aby se snad to město nepropadlo někam do země. Už nebožka její maminka přece říkávala, že je to zlatonosné město stejně celé podkopáno. A tam z kůru jako by zpívali sami andělé. A těch lidí co tu jen, všichni ve svátečním, na náměstí a v ulicích kolem! Doma je dneska obyčejný pracovní den. Celá ves trhá len. A tady jen těch poutních bud, plných samých krásných věcí. Co by se jich jistě dobře hodilo! Za šest krejcarů se u jednoho ze stánků dá pořídit mariánský obrázek na památku. Ten přinese Vroni domů z pouti ještě se sklenkou zázračné vody. Teď právě sleduje rozzářené děti na velkém kolotoči. Něco takového ty její ani neznají. O kus dál se koná cirkusové představení, kejklíři tu předvádějí veřejně svoje kousky, mnozí z návštěvníků si dají vykládat karty nebo si vytáhnou "planetu" z papouščího zobáku. - Slepí, mrzáci a jinak postižení prosí o almužnu. Na náměstí kněz káže okolostojícím českým poutníkům.

To všechno totiž patří ke kašperskohorské pouti k Panně Marii Sněžné. Nejen domácí lidé se na ni těší po celý dlouhý rok. A ten, kdo odtud odešel někam do světa, nese si její obraz s sebou v srdci a toho dne je jistě duchem doma v rodném koutě. Ty zástupy šumavských venkovanů, kteří sem přišli s kdejakým trápením a snažnou prosbou, rozcházejí se teď do svých domovů s lehčím srdcem a snáze budou nyní snášet bolesti života, poněvadž ve své víře v pomoc Mariinu nalezli u ní útěchu a sílu. Tak i Vroni se vrací s novou silou domů do své šumavské vísky. Věřila upřímně, že Nebeská Matka, kašperskohorská Pana Marie Sněžná, na ni ve své dobrotě jistě nezapomene. A tak se i stalo. Její Michl se po několika letech vrátil s pěknou sumou dolarů zase přes velkou vodu nazpátek ke svým blízkým. Koupili opravdu chalupu, pole i louku. Sepp šel na studie. Stal se skutečně knězem. A každým rokem znovu putovali i nyní Michl a Vroni do Kašperských Hor. Šťastní lidé, kteří zůstali věrni víře svých otců a dokázali z ní čerpat pomoc a útěchu! Zachovají jistě stejnou věrnost i svému domovu a rodné řeči.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2000, s. 164-165



Vyprávění o pouti do Kašperských Hor bylo nalezeno náhodou až léta po smrti svého autora. Byl jím řídící učitel z Hůrky (Stuben), kde působil až do času odsunu, tj. do roku 1946, Franz Plach. Vroni (Veronika) z povídky je jeho matka. Franz Plach ve svých osmdesáti letech; Repro Glaube und Heimat, 2005, č.6, s.55

Narodil se jí 19. dubna 1883 v Zátoni (Schattawa), okres Prachatice. Po studiích na učitelském ústavu v Českých Budějovicích působil v Kašperských Horách, kde poznal i svou ženu. Byl pak přeložen do Dlouhé Vsi (Langendorf) u Sušice. Roku 1924 vznikl i text o pouti k Panně Marii Sněžné (Maria Schnee). V následujících letech 1927-1932 učil Franz Plach v Boleticích a odtud odešel, jak už zmíněno, do Hůrky, což vysvětluje vznik varianty "boletické hymny". Po násilném vysídlení německého obyvatelstva se ocitl jako vyhnanec nejprve v Punschern (bavorský okres Laufen). Často prý vzpomínal především na svou domovskou obec Vlčí Jámy (Wolfsgrub), o níž je zmínka i v textu jeho vyprávění. Zemřel 14. července 1969 v nemocnici v Bad Reichenhall (v tomto městě shodou okolností skončil kdysi i život známého českého spisovatele Zikmunda Wintera), je pohřben v nepříliš vzdáleném Teisendorfu. Tradice poutí do Kašperských Hor se v posledních letech potěšitelně oživuje.

-p-dle projektu Kohoutí kříž

Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.