úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.


Předválečné opevnění(řopíky)


S pozůstatky předválečného opevnění se můžete setkat na mnohých místech České i Slovenské republiky, zejména v pohraničních horách, ale i ve vnitrozemí - na Mělnicku, okolí Prahy či v jižních Čechách. Dnes zůstávají tyto betonové pomníčky vesměs zapomenuté, roztroušené po lesích pokryté mechem nebo se plní všemožným haranburdím. I když většina z nich byla během války zničena a jejich počet se dále rok od roku snižuje, přesto zůstávají připomínkou bolestných historických událostí druhé poloviny třicátých let. Naštěstí se stále rozšiřuje okruh nadšenců, kteří se historii tohoto jednoho z nejdokonalejších opevňovacích systému věnují a snaží se, aby tato historie nebyla zapomenuta. Z toho důvodu vznikly i tyto stránky, jejichž cílem je zpřístupnit širší veřejnosti základní informace o této problematice.Po vítězství Adolfa Hitlera v německých volbách v roce 1933 vyvstala před nevelkým Československem naléhavá potřeba zajištění hranic proti stále se zvyšující hrozbě agresi ze strany tohoto mocného souseda. Jelikož výstavba moderní armády, vyzbrojené početnými mechanizovanými jednotkami a letectvem vyžadovala více času a prostředků než mohlo být k dispozici, bylo rozhodnuto započít s víceméně souvislým opevňováním hranic. Koncepce obrany byla závislá na spojeneckých dohodách uzavřených s Francií a Anglií (velká dohoda) a posléze i Rumunskem a Jugoslávií (malá dohoda), které měly zaručovat vstup těchto zemí do války po boku Československa v případě agrese Německa či Maďarska.Schválený plán opevňování hranic spolehal především na vybudování pásu těžkého opevnění doplněných dělostřeleckými tvrzemi, částečně po vzoru francouzské Maginotovy linie. Takto opevněna měla být přednostněseverní část hranice - proti německému Slezsku a na předmostí Bratislavy proti Maďarsku. V dalších etapách, plánovaných až do padesátých let mělo být těžké opevnění dobudováno i v dalších oblastech, například v Krušných horách, na Šumavě a na jižní Moravě, což si dle plánu mělo vyžádat investice ve výši přibližně 10,9 miliardy korun.Pro řízení opevňování bylo v rámci Ministerstva národní obrany vytvořeno jako jeho samostatný odbor Ředitelství opevňovacích prací, známé spíše pod zkratkou ŘOP, do jehož čela byl jmenován generál Karel Husárek. Zadávání jednotlivých stavebních úseků civilním firmám pak řídily v případě těžkého opevnění samostatná Ženijní skupinová velitelství, v případě opevnění lehkého v roce 1936 Zemská vojenská velitelství (ZVV) a v následujících letech velitelství jednotlivých armádních sborů. Podle zkratky názvu Ředitelství opevňovacích prací vznikl také rozšířený název pro objekty lehkého opevnění, kterému se začalo říkat Řopíky (zatímco někdy používané označení Řopan a Řopák pro izolované a tvrzové sruby se neujalo).Vzhledem k tomu, že se politická situace zhoršovala vyšším tempem, než mohla probíhat výstavba nákladného a technicky náročného těžkého opevnění, došlo během roku 1936 k rozhodnutí budovat na méně důležitých směrech linie z lehkých železobetonových kulometných hnízd, které po propojení a doplnění zákopovým systémem měly tvořit odolné postavení polních jednotek. V dalším roce pak byla zavedena pokročilejší koncepce lehkého opevnění, známého dle roku vzniku jako vz. 37, kterému byla v obranných plánech přikládána stále větší důležitost, takže v roce 1938 bylo již s těžkým opevněním počítáno víceméně pouze na důležitých směrech a to jen jako s doplňkem linie lehkých objektů.

Mapa opevnění Jednoduchá mapka zobrazuje stav opevňovacích prací v září 1938. Těžké opevnění je vybudováno nesouvisle pouze na severní hranici (mezi Ostravou a Krkonošemi) a potom na jižním Slovensku (předmostí Bratislavy a uzávěra v Komárně). Ostatní území je takřka souvisle chráněno nejméně jednou, místy však až třemi liniemi lehkého opevnění.

Lehké opevnění z roku 1936(vz.36)

Vznik tohoto jednoduchého železobetonového kulometného hnízda spadá do poloviny roku 1936, kdy padlo rozhodnutí o započetí opevňování hranic i na vedlejších směrech a to pomocí lehkých objektů. Tyto objekty byly budovány v několika variantách, značených jako A, B, C, E, které se navzájem lišily počtem kulometných střílen a odolností. Typy A a B byly dvoustřílnové, C třístřílnový a ojedinělé exempláře typu E mají pouze jedinou čelní střílnu. Jak postupovala výstavba uváděly se do praxe drobná vylepšení, takže například na jižní Moravě se můžeme setkat s modifikacemi objektů i pro boční palby a samostatnou kapitolou byly objekty na Slovensku, které již stojí na pomezí mezi tímto typem a zcela novou koncepcí, reprezentovanou objektem vz. 37.Výzbrojeny byly standardními kulomety - zejména staršími těžkými vz. 24 nebo lehkými vz. 26 a osádka se pohybovala od 2 do 6 mužů v závasilosti na počtu zbraní. Vstup do objektu kryla jednoduchá dřevěná, nebo plechová dvířka a střílny byly uzvírány posuvnými 20 mm silnými pancéřovými uzávěrami. osolnost pevnůstek byla vypočtena na zásah 8 cm dělem, nebo minometem stejné ráže.Jednotlivé pevnůstky byly většinou situovány na místa s dobrým rozhledem, odkud mohly působit do předpolí dalekými palbami kulometů. Jejich odolnost v boji by asi nebyla velká a samy o sobe mohly tvořit jen jakousi kostru obranného postavení budovaného polním způsobem.

[ více informací... ]
Lehké opevnění vzor 37(řopíky)

Objekty lehkého opevnění z roku 1936 nemohly zcela obstát kladeným požadavkům, což zapříčinilo vznik zcela nově koncipovaných lehkých objektů, označovaných dle roku vzniku jako vz. 37. Obrana byla nyní založena především na souvislé palebné přehradě vedené bočními palbami lehkých a těžkých kulometů a především na důkladném vzájemném krytí jednotlivých pevnůstek. Linie mohla být vedena buďto v jediném sledu (clona), nebo ve dvou, vzájemně se podporujících sledech (čára), doplněných překážkami a v době mobilizace i polním opevněním.Objekty vz. 37 byly jakousi zmenšeninou těžkého pěchotního srubu a to nejen vnější podobou, ale i vybavením. Zbraně (1-2 lehké, nebo těžké kulomety), byly zalafetovány v ocelolitinových střílnách, zalomený vstup byl opatřen mříží a pancéřovými dveřmi a chráněn byl vchodovou střílnou, ruční ventilátor zajišťoval dodávku čerstvého vzduchu a chránil tak osádku v počtu 5 až 7 mužů před zadušenám splodinami vzniklými při střelbě. K obraně týlu dále sloužil granátový skluz a k pozorování jeden, nebo dva periskopy ve stopě pevnůstky. Konstrukce objektu byla železobetonová, o síle čelní stěny a stropu 80, nebo 120 cm (normální, nebo zesílená odolnost), navíc byla ze strany nepřítele pevnůstka opatřena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, takže odolávala zásahům střel ráže 105 mm při normálním, nebo 155 mm při zesíleném provedení.Stavbu řídily jednotlivé armádní sbory (I. až VII.) pod dozorem Ředitelství opevňovacích prací, které vypracovávalo typové výkresové dokumentace a schvalovalo taktické řozmístění objektů v terénu. Výstavba byla rozdělena na jednotlivé stavební úseky po zhruba 20-100 pevnůstkách a byla zadávána civilním firmám formou neveřejné soutěže. Nejdůležitější prvky (střílny, cement) však dodávala přímo vojenská správa. Na správný postup výstavby měl dbát Velitel stavebního dozoru, jmenovaný většinou od jednotky, která měla pak daný úsek hájit.Postupem času bylo vytvořeno ve dvou základních stupních odolnosti pět typů objektu, jejichž použitím mohl být přehrazen jakýkoliv terén bez používání atypických řešení. Každá z těchto základních variant pak měla další podvarianty lišící se například zrcadlově otočeným půdorysem, výškovým řešením, či různým rozevřením os střílen, což zjednodušovalo a zrychlovalo výstavbu a především umožňovalo využití typového vnitřního zařízení.

Lehké opevnění, vzor 37

Typ A je určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. Osádku mělo tvořit 7 mužů a jedná se o nejrozšířenější typ. Kromě šikmé a lomené varianty bylo používáno šest dalších podvariant, lišících se rozevřením os střílen a označovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních).

Typ B je obdobný, pouze jedna kasemata je opatřena střílnou v čelní stěně a příslušná strana objektu tedy postrádá krycí ucho. Základní varianty jsou B1 (při pohledu čelem k nepříteli je boční střílna vlevo) a B2 (zrcadlově obrácený). Podle úhlu sevření os střílen se dále rozlišovaly varianty B1(2)-80, 90 a 100. Lomené či šikmé varianty se používaly, avšak jsou velice vzácné. Typ D je zjednodušeně řečeno polovinou typu A, pouze s jednou kasematou (střeleckou místností). Podle orientace rozlišujeme typy D1 (střílna vpravo) a zrcadlově otočený D2. Objekty se často používaly ve dvojicích místo pevnůstky typu A, která nemohla být kvůli konfiguraci terénu použita, například po stranách náspu procházejících napříč linií.Typ C je jednoduché kulometné hnízdo pro jeden kulomet a jeho dvoučlennou obsluhu. Původní varianta měla střechu provedenou pouze z vlnitého plechu, velká část těchto objektů však byla již při výstavbě opatřena železobetonovou střechou. Uvnitř mělo být pouze nejnutnější vybavení a objekt byl budován pouze v nižší odolnosti. Typ E je plnohodnotným odolným objektem určeným rovněž pro čelní palby. Vyskytuje se v obou odolnostech (normální i zesílené) a ve dvou zrcadlově obrácených variantách E (na obrázku) a E1. Typy F, G, H měly být určeny pro běžný 3,7 cm protitankový kanón (KPÚV - kanón proti útočné vozbě). První dva typy měly být obdobné typům D a E, v případě posledního se mělo jednat pouze o úkryt pro kanón a jeho obsluhu, která měla bojovat v polním postavení vybudovaném poblíž. Vybudovány byly jen dva takové objekty. Typy K měly být perspektivní náhradou nepříliš povedených konstrukcí F a G. Vyjma jediného pokusného objektu nebyly již budovány.

[ více informací... ]
Autoři: Tomáš Kamenský a Jan Lakosil


Výstroj a vybavení:

Periskopové závěsy a trubice - O.V.
Spíš detailní popis konstrukce periskopového závěsu

Ruční ventilátor vz.37 - O.V.
Pokus o popis použití, funkce a konstrukce ručního ventilátoru

Visací zámek Mudroch
Popis a pár fotek legendárního visacího zámku Mudroch používaného pro zajištění dveří.

Periskopové závěsy a trubice
Závěsy pro uchycení periskopu, periskopové trubice a různé poválečné adaptace.

Periskop Srb a Štys
Novější typ periskopu s měnitelným zvětšením.

Periskop Optikotechna
Známý zrcátkový periskop vz. 37, který můžeme vidět v každém pevnostním muzeu.

Výduchy vzduchotechniky
Rozdíly v řešení výduchů vzduchotechniky dle roku výstavby.

Nádržka na vodu
Závěsná nádržka na vodu pro chlazení kulometu vz. 24 (Schwarzlose).

Drážky pro chlazení hlavní
Drážky - žlábky pro chlazení kulometných hlavní.

Vchodové střílny
Základní typologie a dělení uzávěrů vchodových střílen.

Rámy pancéřových dveří
Typy rámů pancéřových dveří (zárubní) na které lze narazit při terénním průzkumu.

Pancéřové dveře - poválečné Fotografie a popis adaptovaných a poválečných dveří, osazovaných do objektů lehkého opevnění v rámci reaktivace.

Pancéřové dveře - předválečné
Fotografie a popis originálních asymetrických R-239 (vz.37) a symetrických pancéřových dveří R-444a (vz.37).

Mřížové dveře vz.38
Novější typ mříže - symetrický, uchycený pomocí patních ložisek v prahu a nadpraží vstupu a použitelná tedy pro objekty s chodbičkou lomenou vpravo i vlevo.

Mřížové dveře vz.37
Starší typ mříže - asymetrický, uchycený pomocí patního ložiska a objímky. Vyráběná v levostranné a pravostranné variantě.

Poválečný stolek pro výměnu hlavní
Pevný poválečný stolek pro upnutí těžkého kulometu vz.37 během výměny hlavně.

Sklopný stolek pro výměnu hlavní
Stolek upevněný na stěně střelecké místnosti sloužící pro upnutí těžkého kulometu během výměny hlavně.

Odpadové zařízení a střelecké stoly
Varianty improvizovaných střeleckých stolků a zařízení na zachcení vystřelených nábojnic.

Uzávěry rámu střílen LO
Popis uzávěr střílen hlavních zbraní.

Kulometná lafeta vz.38
Lafeta vz.37 "Strakonická" se v září 1938 již do výstroje objektů nedostala.

Kulometná lafeta vz. 37
Lafeta vz.37 "Brněnská" byla jediná, která byla v září 1938 ve výzbroji lehkých objektů vz.37.

Improvizovaný závěs pro LK vz. 26
V literatuře často zmiňovaná improvizace nahrazující ve střílnách nedodané "brněnské" lafety vz.37.



Zbraně pro opevnění:

Těžký kulomet vz. 7/24 (vz. 24)
SchwarzloseI přes svou zastaralost byl kulomet Schwarzlose v roce 1938 používán v LO pro svoji velkou palebnou sílu.

Lehký kulomet ZB vz. 26
Oblíbená zbraň, která tvořila v roce 1938 hlavní výzbroj liní LO vz. 37

Popis úseku 191 Lenora


Úsek začíná zaplaveným řopíkem A - 120Z, který stojí u železniční tratě nedaleko Malé nivy východně od Lenory. Odtud pokračuje linie LO podél Vltavy, v Lenoře kopíruje oblouk, který zde řeka tvoří. Od Teplé Vltavy se řopíky odklání až za Lenorou a nyní bunkry kopírují cestu do Zátoně. Obrana v místech vhodných pro vstup do vnitrozemí, byla zesílena druhým sledem. Proto můžeme nalézt pásmo řopíků nad Lenorou pod kopcem Ptáčník, či 4 béčka, která svými palbami uzavírají otevřené údolí s cestou na Boubín. Nad myslivnou v Zátoni se nalézá poslední snadno nalezitelný objekt, jeho soused a několik dalších bunkrů jsou zarostlé v šouní, které je pro hledání objektů zcela nevhodné. Tyto objekty se mi podařilo po několika hodinách hledání nalézt, vchody jsou téměř zasypané a před vstupem do jednoho řopíku rostou dokonce stromy. Zajímavé je, že jeden totálně zarostlý objekt má na pravé straně ukázkovou neporušenou (asi novou) krycí masku, armáda na něj zřejmě nezapomněla. Interiéry všech bunkrů mezi Zátoní a Kubovou Hutí jsou prázdné bez jakéhokoliv vybavení, nalézt lze pouze shnilou výdřevu. Z šouní vyleze linie až u cesty na železniční zastávku Horní Vltavice, odkud vede hustá linie řopíků pod tratí až ke Kubově Huti, kde stojí poslední postavený řopík tohoto úseku. Nad tímto objektem se již nalézá nejjižnější řopík úseku H - 41 Vimperk. Onen zmíněný poslední řopík, je zajímavý také tím, že nemá osazenou vchodovou střílnu. V 60. letech k němu byla přistavěna prefabrikátová šachta a byl vyzbrojen lafetami UL1. Ostatní řopíky v tomto lesním prostoru obdržely po válce nový zához čelní stěny a týlový zához umístěný po obou stranách vchodu.V roce 1945 byl odstřelen druhosledový řopík č. 2 typu A - 120, který stál na kraji lesa nad Lenorou poblíž rezervace Velká niva. Zničili jej američtí vojáci, kteří do něj nechali nanosit nalezenou kořistní německou dělostřeleckou munici. Dle pamětníků byl výbuch tak silný, že se vysypala všechna okna v Lenoře. Dnes z tohoto objektu zbyla část týlové stěny a kusy betonu rozházené po lese a louce. Na likvidaci trosek měly svůj podíl i meliorační práce, které zde byly v minulosti provedeny. V troskách jsem ještě nalezl dva nevybuchlé náboje do německého flaku... Po válce byly řopíky zahrnuty do oblasti aktivace, většina bunkrů mezi Lenorou a Zátoní má protiatomové úpravy. Občas se dochovaly zbytky vybavení - ventilátory, lapače, dveře a možná někde i dřevěné odpadové lavice. Pokud se dostanete do déčka nad lenorským nádražím, nezapalujte si uvnitř, je v něm umístěno muniční skladiště JčSL...

-p- podle www.ropiky.net


Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.