úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.

Jan Zachariáš Quast(1814-1891)


J. Z. Quast si po vystudování akademie otevřel malířský atelier v Praze. Jeho malby na skle a porcelánu byly vysoce ceněny na zahraničních výstavách. Například r. 1851 v Londýně a v roce 1853 v New Yorku dostal zlatou medaili, což se ostatně můžeme dočíst na zadní straně téměř každé fotografie zhotovené rodinou Quastů.

Jan Zachariáš Quast

Pracoval pro rodinu Kraliků ze svého pražského ateliéru. V roce 1864 byl pověřen vedením malírny ve Vimperku.Ke konci šedesátých let minulého století přijal tento miniaturista místo v lenorské sklárně, žák Tkadlíkův na pražské akademii, malíř skla a porcelánu, jehož podobiznářské umění zůstalo i v paměti Máchovy milenky Lori. Prohlásila, že věrnou podobiznu básníkovu namaloval jedině on. A ona přece jen musí tuto tvář znát nejlépe a nejdůvěrněji:

Je tomu více než 100 let, kdy se po Praze rozšířila zpráva, že existuje portrét slavného básníka Karla Hynka Máchy a že ten portrét namaloval Jan Zachariáš Quast. Fáma byla celkem rychle vyvrácena, ukazuje však na jedno. Na konci 19. století patřilo exotické jméno malíře Quasta mezi obecně známé a také byl považován za umělce, který portrétoval kdekoho. Zčásti je to pravda, Jan Zachariáš Quast se celý život živil malováním portrétů, maloval šlechtice, biskupy, fabrikanty i jejich manželky, dětičky či favoritky. Přesto to nebyla jeho hlavní činnost. Sudičky mu daly do kolébky osud malíře porcelánu. Jak by ne. Vždyť se narodil v Březové u Karlových Var do rodiny vynikajícího německého malíře porcelánu Konráda Ferdinanda Quasta. Záhy po narození v roce 1814 dostal malý Hansel (jak mu tenkrát asi říkali) do ruky štětec a vodovky a začal malovat. Zprvu koloroval obrázky v knihách a novinách. Jakmile však tatínek rozpoznal jeho talent a malý Hans dokončil měšťanku, vyrazili spolu do světa. Otec jej přihlásil do kurzů v Norimberku, Berlíně, ve Vídni a nakonec jej v dospělosti přihlásil na pražskou Akademii. Již jako student byl považován za našeho nejlepšího malíře na porcelánu. V roce 1838 bylo jeho dílo dokonce vystaveno na světové výstavě v Londýně. Dílo Jana Zachariáše Quasta je dokonalé po stránce technické. Po stránce umělecké je mu možno leccos vyčítat. Však také většina jeho maleb na porcelánu či skle jsou kopií děl jiných, většinou módních malířů. Po roce 1870 obrázky malované na porcelánu vyšly z módy. Malíř Quast neudržel svůj ateliér na pražské Národní třídě (tehdy Ferdinandově) a přestěhoval se do Písku, kde žil až do své smrti v roce 1891. Zde zakoupil licenci na nové médium, fotografii. Fotografické portréty jako jeden z prvních i barevně koloroval. Ve volných chvílích dále maloval na porcelánové desky a nabízel svá dílka různým podomním obchodníkům. Mezi náměty převažovaly romantické krajinky, motýli, brouci, jeleni a daňci. Rovněž tak maloval na vesnicích oblíbené novozákonní motivy, zejména Zvěstování a Pietu. Jeden takový obrázek z této doby mají i naši čtenáři z jižních Čech. Nehledejme v něm žádné umění. Podobný obrázek visel nad manželskou postelí téměř v každé chalupě. Je to však dobře odvedené řemeslo slavného portrétisty na vcelku rozměrném porcelánovém oválu. Podobná díla malíře Quasta se občas objevují na našich i německých aukcích starožitností. Jejich ceny nedosahují závratných výšek, ale před nedávnem se téměř totožný obrázek tohoto autora prodal na aukci za 35 tisíc korun.

I skeptický Jan Neruda utrousil pochvalnou zmínku o Quastových malbách na porcelánu. Z doby Quastova lenorského pobytu pocházejí jeho malby dvou oken ve vimperském kostele Navštívení Panny Marie(vitráže zhotoveny podle jeho kartonů), ta byla ještě před nasazením vystavena na vídeňské světové výstavě , kde byla obdivována pro svoji velmi působivou barevnost. Pod jeho dohledem byly v Lenoře provedeny i sklomalby pro českobudějovický chrám svatého Václava(Akvarelista Angelo Zeyer, synovec básníkův, který touto malířskou technikou dovedl mistrně vyjádřit krajinnou poezii jako málokdo z jeho vrstevníků, našel mnoho motivů právě v lenorské krajině a ve vimperském okolí).Quast byl vynikající portrétista, vytvořil celou řadu portrétů na medailónech, které zdobily především vázy, poháry a korbely. Byl mistrem i v malbě loveckých výjevů, květin a erbů. Doménou jeho prací však byly miniatury. Další Quastovou prací pro Vimperk byla malovaná okna pro bývalé sídlo majitelů vimperské huti, zvané zámeček v Adolfově. Od roku 1871 až do své smrti se zdržuje v Písku, kde již jako fotografové působí jeho syn Ferdinand Konrád-od roku 1870. Jan Zachariáš Quast je nouzí donucen také fotografovat a je zajímavé, že na zakoupení fotografického přístroje mu přispěli pražští čeští vlastenci. Ale i v letech, kdy žije v Písku, vyhledává raději zakázky na práce malířské. J. Z. Quast, který zemřel v r. 1891, měl celkem dvanáct dětí. Z nich se fotografií zabývali: Již zmiňovaný Ferdinand Konrád, nar. 1843. Poté, co do Písku přišel jeho otec, stěhuje se F. K. Quast do Sušice, kde si otvírá atelier a v roce 1877 dobrovolně umírá. Gustav Adolf, nar. 1846, byl fotografem v Písku, Sušici, Praze a Dobříši, kde za „záhadných okolností“ umírá. Karolina, nar.1850, fotografka, po smrti svého otce převzala vedení fotoateliéru Quast v Písku. Působila zde až do roku 1924 a většina snímků, které se dochovaly je právě od ní. Konstancie, nar. 1862, pracovala v ateliéru své sestry jako retušérka, také občas pomáhala bratrům. Roku 1903 se v Sušici, kde měl v té době ateliér G. A. Quast, otrávila. Osudy rodiny Quastů nebyly veselé. Fotografie často nabízeli pouze za obživu. Snad právě proto si vzájemně pomáhají a jen málo fotografií je označeno jménem jednoho z nich, nejčastější je všeobecné označení „fotografická dílna Quast v Písku“. Fotoateliér Quast se nacházel v zahradě za domem č. 49 na Fügnerově náměstí. Byl to dřevěný, z části zasklený altán.

Z dalších jeho prací jsou zajímavé práce na úpravách zámku Zásmuky v letech 1850-1853(vybral si je Ferdinand V. po své abdikaci za letní sídlo), či malířská výzdoba zámku Sychrov nebo při rekonstrukci a dostavbě pražské metropolitní katedrály:

Zapomenuté techniky monumentální sklomalby znovu ožívaly v druhé polovině 19. století v období historizujících slohů, kdy se pražská metropolitní katedrála dočkala důkladné rekonstrukce i dostavby. Stavební huť Jednoty začala s opravou gotické části dómu v červenci 1861 a již v únoru dalšího roku stavitel chrámu Josef Kranner předložil předsedovi Jednoty Františku hr. z Thunu a Hohensteinu svou představu o výzdobě oken. Podle jeho názoru všechna okna Katedrály měla mít charakter mozaiky a měla vzájemně ladit. Malířsky připouštěl jen stínování, kontury a šrafování. Největší části oken měly vyplňovat kobercové vzory a v každém třídílném okně měly být pravděpodobně tři postavy. Aby technické provedení oken bylo jednodušší, požadoval dobré kresebné předlohy. Takové byl schopen podle Krannera dodat zdatný malíř porcelánu Jan Zachariáš Quast, dobře ovládající potřebnou barevnost. Samozřejmostí bylo pojetí postav i dekorativní části výzdoby oken v souladu s církevní věroukou a forma odpovídající slohu gotické architektury. Ikonografie námětu měla zachovávat zasvěcení kaple, zobrazen měl být jeden z apoštolů Páně a jeden až dva světci, podle přání donátora okna. Hned první zakázka na zasklení prostředního okna centrální kaple v chóru podle přání dárkyně, která nechtěla být jmenována, byla náročná. Obrazovou kompozici, která měla připomínat založení kaple Karlem IV. a její donaci Nejsvětější trojici, na kartonech vypracoval profesor vídeňské Akademie výtvarných umění Josef rytíř Führich podle námětu Karla Vladislava Zapa. Jeho ideový program oken schválil i pražský arcibiskup kardinál Friedrich kníže Schwarzenberg. Architektura obrazu a ornamentální vzor byly dílem stavitele dómu Josefa Krannera. Barevná okna zhotovil pod vedením uměleckého odboru Jednoty (jeho členem byl také ředitel pražské Akademie výtvarných umění Eduard Engert) malíř skla Jan Zachariáš Quast. Tuto první novodobou vitraj v katedrále, v kapli Nejsvětější trojice, se podařilo dokončit a za pomoci sklenáře Josefa Stolleho osadit v srpnu 1863.



V současné době je píseckém Prácheňském muzeu ve druhém patře věnovaná J.Z.Quastovi část expozice.

-p-


Josef Rammel píše ve svém příspěvku v časopise Waldheimat, 1928, s. 104-105:
Dne 28. května 1928 v Praze zemřelá spisovatelka paní Yella Lenz-Friebelová připomněla loni na stránkách listu Prager Abendblatt pozoruhodnou osobnost domácího umělce v nejvýš osobitém oboru sklomalby, totiž Johanna Zachariase Quasta. Narodil se 23. října 1814 v Březové (Pirkenhammer) u Karlových Varů (Karlsbad), vyučil se tam u svého otce malbě na porcelán, poté studoval malířství na pražské Akademii a vytvořil pro svatovítskou katedrálu na Hradčanech a pro chrámy v Hradci Králové (Königgrätz), Zákupech (Reichstadt), Sychrově (Sichrow) aj. obdivuhodná malířská díla na skleněných výplních oken. Měl svou vlastní metodu přípravy barev a mohl bez ostychu soupeřit se slavnými díly mnichovské školy. Jeho práce mají uměleckohistorický význam právě jako vůbec prvé domácí umělecké plody svého druhu. Byl tak řečeno samoukem na tomto poli umělecké činnosti a zdokonalil je po vzoru Cranacha, Tiziana, Rembrandta a jiných mistrů. Quastovy obrazy vlastní také pražské Uměleckoprůmyslové muzeum a mnichovská Pinakotéka ve své obrazové sbírce. Jedna jeho větší malba získala na výstavě v New Yorku v oce 1851 zlatou medaili.

Po pobytech v Praze a jinde odešel Quast do Vídně, kde byl činný především v oblasti portrétní miniatury. Tam ho objevil pan Lobmeyr, majitel renomované firmy pro obchod skleněným zbožím, obchodní přítel a příbuzný pana Wilhelma Kralika, a přivedl ho do Lenory (Eleonorenhain). Tady zřídil Quast kreslířskou školu s večerní výukou a domohl se na tehdejší poměry opravdu značného týdenního výdělku 30 zlatých, navíc s bydlením a otopem zdarma. Tak našel malíř v největší tenkráte sklárně v Čechách nejen výhodné místo, nýbrž v jejím uměnímilovném majiteli Wilhelmu Kralikovi i svého nadšeného podporovatele. Jak známo, patřilo ke Kralikovu jmění kromě jiných i sklárna Adolf u Vimperka (Winterberg); teprve po majitelově smrti byla rozdělena mezi firmy "Meyr's Neffe" ve Vimperku a "Wilhelm Kralik Sohn" v Lenoře. Podle sdělení vídeňského malíře pana Petera Neumanna, který pochází z Lenory a Quasta osobně znal, vytvořil Johann Zacharias Quast v roce 1872 dvě malovaná kostelní okna. Pro obraz Madony mu stála modelem paní Anna Kraliková(umírá o 2 roky později ve 30 letech-poz.-p-), choť Wilhelma Kralika (děda dnešního majitele lenorské sklárny, poznamenává na tom místě autor..jedná se o W.Kralika juniora, poznámka -p-), k obrazu Krista pak tehdejší soustružník dřevěných modelů pro sklárnu Johann Riederer. Obě sklomalby byly oceněny hned následujícícho roku 1873 na Světové výstavě ve Vídni a následně darovány Wilhelmem Kralikem rytířem von Meyrswalden, městskému farnímu kostelu ve Vimperku.



Quastova Madona ve vimperském farním kostele 2005

Obě takto získaná kostelní okna jsou asi 2 a půl metru vysoká; postavy na nich zobrazené dosahují přibližně životní velikosti a už svou barevnou nádherou prozrazují ruku skutečného umělce. Roucha září bělí, červení a modří, pozadí je vyvedeno zeleně a žlutě. Obrazy korunuje složitě stylizovaná kupolovitá klenba světle tónovaných ratolestí, vybíhající do gotického oblouku. Obě okna se nacházejí vedle hlavního oltáře vimperského farního kostela. Ouast byl rovněž velkým milovníkem přírody a zvířat. Pro rozdílnosti v názorech odešel později do Písku, kde se vedle malby na skle věnoval rovněž umělecké fotografii. Nedostatek výnosných zakázek a právě i rozvoj fotografie, která postupně vytlačovala portrétní malbu a malbu portrétních miniatur pak zejména, přivedly ho však nakonec do nejistých poměrů, za nichž byl odkázán na pomoc příznivců a přátel umění. Zemřel 9. srpna 1891 v Písku a je pochován na tamním hřbitově Nejsvětější Trojice.


-p-podle projektu Kohoutí kříž

Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.