úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.
Pohanské kameny


Asi 4 km západně od Strážného v pásmu Skalnatého hřbetu(Gaisberg) se nachází vrch Homole(Farnfleck). Pár metrů pod ním je skalnatý útvar Pohanské kameny(Heidensteine). Na přírodní, typicky zvětrávané, žulové skále se nachází dva postavené(někdy na podzim 2003 povalený kámen někdo neznámý-prý snad známá osoba zabývající se zvedáním těžkých břemen-postavil) skalní bloky, kterým je připisován prastarý původ. Kameny měli mít astronomickou funkci(Schefczik)-kameny měli sloužit k pozorování východu slunce o letním slunovratu a západu slunce o slunovratu zimním. Dle psychotronika P. Kozáka mají oba kameny energii menhiru a zbytek lidské mechanické síly a sloužily spíše k léčení.

Pohanské kameny-repro Waldheimat 1925, č.6, str. 87

Pod skalou je skalní mísa(Steinschüsseln), která měla sloužit obětem podle Kozáka k věštění z vodní hladiny. Ke kamenům se dostaneme ze Strážného jižně po modré turistické značce až na červenou, zde vpravo až k novému křížku u zříceniny staré školy na Horních Světlých Horách(Oberlichtbuchet). Zde vpravo po nově upravené lesní cestě na louku, zde po okraji lesa podél označení bývalého statku(bíle natřený letopočet JRGL 1738-1946) cestou pořád vzhůru do lesa. Skály jsou pak asi dvě stě metrů chůze, hned vpravo u cesty. Zpět se můžeme dát jinou cestou, například u zmíněného kamene vpravo k posedu(pěkný výhled na Luzný), a po lesní cestě až na asfaltku od Ždárského jezírka a podél říčky Časté do Strážného. O Pohanských kamenech psal kromě již zmíněného Pavla Kozáka(Tajemná místa Pošumaví, MH 2000) i Matthäus Danner či Josef Fruth:

MATTHÄUS DANNER

Podle sdělení paní Rosy Tahedlové byl Matthäus Danner, autor tohoto příspěvku v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat, jehož text je provázen i jednoduchou autorovou kresbou podivného skalního útvaru, o kterém pojednává, v letech první světové války a po ní řídícím učitelem v Horních Světlých Horách (Oberlichtbuchet) nedaleko Strážného (Kuschwarda). Pocházel prý ze severních Čech a stal se v šumavské obci, kde působil, zakladatelem nejen hasičské jednoty, nýbrž i místní organizace sociálně demokratické strany.

Pohanské obětní kameny v Horních Světlých Horách u Strážného

Je noc za úplňku před asi dvěma tisíci lety. Mraky se ženou v cárech po nebi jako obrovité koráby nad nekonečným mořem vrcholů, které pokrývá šumavské horské hřbety. V údolích kypí husté chuchvalce mlh, z nichž se tyčí jen jasně osvětlené hroty vrchů.I dlouhý protáhlý hřbet Gaisbergu vystupuje tak z mlžného moře. Na jeho západním výběžku je jedna velká lesní holina. Bouře a sněhy tu nenechaly vyrůst nijakému stromoví. Srnčí rodinka se pokojně pase na okraji lesa. Náhle srnec nastraží slechy. Zlostně pak zadupe a vyrazí bystrými skoky pryč odtud. Zvětřil lišku, která, chtivá srnčího masa, pokusila se přikrást blíže. Ferina tentokrát musel pláchnout. Srnec se vrací zpátky, už se však nepase, nýbrž jen hlídá. Tu se ozve krátké tupé zamručení. Jako by strnula úlekem, zůstane srnčí rodinka okamžik stát, pak ale v děsivé hrůze prchá. Medvěd se prodral houštím a octne se na okraji lesní holiny. Mžouraje a frkaje zvedá hlavu a přehlíží holinu, než na ni vstoupí. I ten lesní obr však stane zaražen hrůzou.

Z blízké skaliny se blýská plamen a zdaleka viditelný plápolá k noční obloze. Medvěd začne hněvivě mručet a obrací se k odchodu. Nejprve pomalu a pak stále rychleji zní ozvěna toho, jak se huňáč dere lesem, až i ten zvuk dohasne. Sotva zmizel medvěd, přežene se holinou smečka vlků a zmizí ve stínu hustého mlází.Teď les jako by podivně ožil. Hned tu, hned tam se z něho vynořují muži, mávají hořícími loučemi, hlasitými výkřiky se navzájem ujišťují o cestě sem. Ti muži vyhlížejí hrozivě. Mají dlouhé světle rusé kštice, které jim splývají na ramena, často zapleteny do uzlu. Horní část těla mají zahalenu ve zvířecích kožišinách, v pěsti třímají těžké kopí, za pasem mají mohutnou kamennou palici, po boku krátký široký meč. Nohy jsou rovněž až po kolena obaleny kožišinou, upevněnou k lýtkům řemením. Kus kožišiny pokrývá i hlavu, mnohdy stažen z lebky medvědí, mnohdy jsou v pokrývce hlavy upevněny i tuří rohy. Na nezahalených ramenech svítí bronzové a někdy i zlaté spony. Kolem šíjí nosí každý šňůru s navlečenými medvědími či vlčími zuby a drápy. Tak sem přitáhly ty mohutné postavy jako by tíhly k jedinému bodu: k planoucímu ohni na západním výběžku horského hřbetu.Stále větší je zástup mužů, když se mezi sebou zdraví hlasitými výkřiky při úpatí skaliska, které ční nad nimi jako oltář. Výš a výš plápolá oheň k nebi a kolem se rozhostí ticho. Šedivý kněz, oděný lněným rouchem, začíná oběť. Neboť je to bohoslužba, která pohnula muže, aby se tu shromáždili. Má být poraženo krásné mladé dobytče. Krev je zadržena do jímky vyhloubené v kameni a přítomní jsou jí poté skropeni. Vyříznuté vnitřnosti oběti jsou uloženy v jiné ploché kamenné jímce a z tvaru či zavinutí střev bude hádána budoucnost. Část masa dobytčete je spálena na obětních kamenech, zbylý díl je opečen na jiném ohni a po bohoslužbě sněden jejími účastníky.Kam jen oko sahá, je vidět na všech okolních horských vrcholech a kopcích planout menší či větší ohně, až do nejzažší dálky. Ženy a otroci, kteří zůstali doma, stojí nyní u takových ohňů ve dvorcích. S tvářemi obrácenými k obětnímu kameni, slaví zápalnou oběť spolu. Ženy byly ponechány doma vzhledem k obtížnosti a nebezpečím cesty, která trvala mnohým z účastníků i celé hodiny. Nevolníci a otroci nesmějí k obětišti putovat vůbec.Po oběti se usadí muži kolem ohně při úpatí obětního skaliska. Tady se uzavírají dohody, tady se smlouvají sňatky, tady se dohadují i obchody. Tu probíhají i porady o válečných výpravách, projednávají a usnášejí se záležitosti kmene i celé župy, připravují soudní sněmy zvané starogermánsky thing. Nejedná se tu jen o držení dvorců či pozemků, ale i o vlastnictví otroků, dobytka a zbraní. Postupující čas tíhne k rozbřesku. S hlasitými výkřiky a stisky rukou se muži zvedají k rozchodu a spěchají domů. Brzy panuje pod korunami stromů opět klid a lesní zvěř tu všude kolem nabývá poznovu domovských práv.

Pohanské kameny 2004

Jak to vyhlíží dnes na obětním místě našich dávných předků? Na západním konci dlouhého horského hřbetu Gaisbergu, který se táhne téměř přesně od východu k západu, zvedá se jako hradební zeď skalní stěna, spadající kolmo dolů na severní straně. Skalisko ve tvaru kamenného oltáře je asi 16 metrů dlouhé a 6 metrů vysoké. Na východě vede skalní pěšina až na vrcholovou plošinu skaliska, k níž se přimyká od jihu široká kamenná plošina v téměř stejné výši, která však strmě opadá směrem k západu. Skalní pěšina vede až ke středu nahoře ploché vyvýšené skalní stěny. Vyvýšená plocha má tvar stolu a sloužila zřejmě jako oltář nebo obětní kámen. Na něm spočívají dva obrovité klínovité balvany, asi 2 metry vysoké, necelý metr našíř a 2 metry nadél. Ty balvany byly od sebe navzájem, jak je dosud patrno, dříve asi jeden a půl metru vzdáleny a byly obráceny přesně od jihu k severu, dokonce natolik přesně, že 21. června v poledne slunce stálo přesně mezi nimi. Oba balvany jsou dodnes zvány místními obyvateli "die Heidensteine", tj. pohanskými kameny nebo také Heidenmicheln, pohanskými obry (Michel značí ve staré němčině velký, viz Mecklenburg = Obří hrad). Při úpatí obětní skály, na její severní straně, lze dodnes spatřit krevní jímku, do níž byla zachycována krev obětovaných zvířat, kterou byli při bohoslužbě skrápěni její účastníci. Jímka je okrouhlá prohlubeň, vytesaná ve skalním balvanu. Velká kamenná deska s plochou prohlubní na způsob koryta byla bohužel před časem rozlomena ke kamenickým účelům a zpracována na ohradní pilíř a vstupní dlažbu domu. Druhá krevní jímka, o níž pamětníci, kteří ji mohli spatřit, dosud vyprávějí, je natolik zarostlá mechem, že ji už nelze určit. Mnozí návštěvníci místa se domnívají, že sama skalní stěna mohla být zbudována lidskou rukou. To ovšem nepřipadá v úvahu. Stěna je podle všeho výtvorem vodní eroze už z doby ledové. Ledovec se tu opíral do skal, vyčnívajících jako ostrov z moře kolem jako kra, kolem níž voda stále klesala a opadala, až ji vyhladila jako stěnu, a to na volné, k otevřenému moři obrácené severní straně. Oba klínovité balvany mohly však být do dnešní polohy přivedeny pouze lidskou rukou, navzdory veškeré své velikosti a váze. Před asi dvaceti lety byl východní z obou kamenů bohužel povalen svévolnými výrostky. Předloni učinili turneři z Kuschwardy (německé jméno dnešní obce Strážný - pozn.překl.: turneři byli pak členové německého tělocvičného spolku, podobného našim sokolům) pokus povalený kámen znovu postavit do původní polohy. Chyběl jim však spolehlivý nástroj k jeho uzvednutí a pokus tak ztroskotal. Kdo dnes navštíví to místo, užasne nad nevídaně dalekým rozhledem, jaký se odtud zraku naskýtá a pochopí také, proč se právě ono jako žádné druhé nabízí k tomu, sloužit za posvátné obětiště, ze všech stran zdaleka viditelné. Pouhým okem je odtud za příhodných dnů vidět třeba Sonntagskogel, Staufen a přilehlé vrcholy Berchtesgadenských Alp. Jen směrem k východu je dnes výhled trochu omezen vysoko vzrostlými smrky. Na západ, jih i sever má zato zrak před sebou horu za horou až do mlhavé dálky. Pohanské obětní kameny mohly být zasvěceny nejen dávnověkým bohoslužbám, ale mohly za starých časů sloužit i jako hraniční kameny (označované německým slovem Mark). Ohňová znamení, která byla předávána z určených horských vrcholů, a to Horním Bavorskem, přes Švýcarsko a ze severní Francie dál až na britské ostrovy, sloužila dorozumívání o směnném obchodě. Obyvatelé Čech a přilehlých zemí evropského Východu nabízeli zlato, perly, drahokamy i kožešiny výměnou za sůl a zbraně, které přinášeli Západoevropané. Dá se předpokládat, že už dlouho před Germány byly obětní kameny známy v Čechách usazeným keltským kmenům. K následující germánské době pak poukazují početné nálezy kančích zubů, které byly u obětních kamenů stále znovu zaznamenávány. Velké půdní prohlubně na severní straně skalního útvaru jsou naplněny žlutým pískem, který tu nikde jinde není k vidění. Geologové to považují za důkaz skutečnosti, že kamenný val Gaisbergu se kdysi netyčil jen z dávného pravěkého moře, ale že stál i na okraji daleké bezlesé pláně, přes níž sem větry navály písek zaplňující prohlubně, v nichž je uložen až dodnes. V okolí Rýna učinila turistická reklama známými četné obětní oltáře starých Germánů. Žádný z těch vychvalovaných obětních kamenů nelze však velikostí a krásou, nehledě ani k velkoleposti zdejšího okolí, srovnávat s pohanskými obětními kameny v Horních Světlých Horách. Přesto právě ony zůstaly neznámé - ačkoli leží nejen pár set kroků od užívané cesty, ale především v naší vlasti. Nevíme stále nic o tom, co je v ní krásného, nevážíme si toho, čemu bychom nenašli rovného na celé zeměkouli.
Waldheimat, 1925, č. 6, s. 86-88

JOSEF FRUTH

Po předcích z matčiny strany byl vlastně "z českého", jmenovitě z Oberlichtbuchet, jak se německy nazývaly dnes zcela zaniklé Horní Světlé Hory (to naší vinou z nich zůstalo jen to překrásné české jméno a ve starých německých průvodcích údaje o podivných, na skalnatých hřbetech s alpskými výhledy rozmístěných skupinách "pohanských" kamenů, zvaných také slunovratovými, mezi nimiž se prý slunce zastaví právě v den letního slunovratu). Narodil se však 31. července 1910 v bavorském Fürstenecku, kde působil nejen jako uznávaný malíř a grafik (ilustroval i některá díla Hanse Watzlika), ale také jako literát, jehož tvorba výtvarná i slovesná se vracela znovu a znovu k tématice onoho lesa, který už Stifter nazval Českobavorským a kterému my říkáme Šumava. Tím vším byl duchovním spřízněncem velkého snivce Alfreda Kubina, s nímž sdílel vášeň "filosoficky domýšlet věci do konce". Nám bude asi připomínat i Bohuslava Reynka podtexty svých až biblických varování na pozadí venkovského roku. Filmový dokument o Fruthově díle nese výmluvný název podle jedné z jeho krátkých básnických próz Im Bann der Wälder. Podobně pojmenoval ostatně i svou snad nejvýznamnější knihu Über dem Urgrund der Wälder, vyšlou už ve trojím vydání. Byl i mistrem umění navýsost šumavského, tj. podmalby na skle. Roku 1991 získal Šumavskou kulturní cenu Böhmerwaldbundu. Jeho poslední větší prací byl grafický cyklus o Mojžíšovi- snad už v něm zahlédl zaslíbenou zemi. Zemřel 21. července 1995 v rodném Fürstenecku, z "knížat" šumavské poezie věru jeden z posledních.

Der Heidenstein

Urgestein, der Gottheit errichtet
in grauer Vorzeit einst als Altar,
lagert in Zeichen hoch aufgeschichtet
zum Opfer einer gläubigen Schar.

Dunkle Fragen versunkener Zeiten
weben noch dort im Geheimnis fort.
In den Sternen steht vieles geschrieben,
darüber auch ein Zauberwort.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 139


Obětní kámen u Horních Světlých Hor

Dávnému božstvu tu kámen ční
jak oltář slunce z šera pravěku.
Čtu v jeho deskách skrytá znamení,
jaká jen skála vydá člověku.

Jí tážu se a tážu zas a zas,
tajemství k zemi však pevně lne.
Jak ve hvězdách psáno i v ní o nás
kdesi je slovo kouzelné.

Tato báseň jako by byla ilustrována v šumavském kalendáři připojeným snímkem skutečného záhadného skalního útvaru u Horních Světlých Hor, jenž tento veršový text zřejmě inspiroval, o kterém kdysi psal v českobudějovickém Waldheimatu Matthäus Danner a který zachytil básníkův syn Gunther Fruth v okolním lese dnes podstatně neprostupnějším, než tu byl v dobách, kdy podobný záběr zdobil obrazovou publikaci Grüner deutscher Böhmerwald s texty Hanse Watzlika. Ten pohled kdysi prý zdaleka patrného holého místa hřebene Skalního hřbetu, dnes na mapě označeného neužívaným místním jménem Homole, se musil vrýt navždy do paměti každému, kdo ho spatřil byť jen v zátiší domova v knize ve svých rukou.

-p-dle projektu Kohoutí kříž



Další fotografie:

Pohanské kameny-repro Hans Watzlik, Grüner Deutscher Böhmerwald, str. 64


Pohanské kameny-obětní mísa, květen 2004


Bývalá škola v Oberlichtbuchet, květen 2004



Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.