úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.

Arnoštov


Po dobu trvání první nájemní smlouvy nelze zjistit jinak téměř nic určitého. V létě 1820 byla zde postavena nová brusírna. Krátce před vypršením obnovené a prodloužené nájemní smlouvy Plechinger 25. září 1848 zemřel, ale dočkal se ještě jednání o nové prodloužení nájemní smlouvy do 30. června 1851. Nějaký čas před Plechingrovou smrtí pro­dělával jihočeský sklářský průmysl krizi. V té době také huť v Arnoštově zchátrala a její majitel měl plno dluhů. Vdova po Plechingrovi, která tento zanedbaný podnik zdědila, zde dlouho nevydržela. Ani ona ani její syn Mořic na vedení sklárny nestačili. Odbyt zboží téměř ustal a dluhy zde nakonec dosáhly částky 77000 zlatých. Z tísnivé situace pomohl Plechingrovým jejich poradce, huťmistr Vilém Kralik z Lenory. Ten se svolením ředitelství velkostatku v roce 1854 sklárnu se vším zařízením koupil za 87 500 zlatých. Z této částky Plechingrová sotva splatila dluhy a brzy po prodeji sklárny v únoru 1854 zemřela. Novými majiteli arnoštovské hutě se stali Vilém Kralik a jeho bratranec Josef Taschek, který v září 1862 zemřel a jeho podíl přešel na Kralika. Ten se již od samotného začátku snažil na Arnoštově dobře hospodařit. S velkostatkem uzavřel nájemní smlouvu s platností do konce června 1868 a do podniku investoval dosti značné částky peněz. Vybudoval tu domky pro dalších osm sklářských rodin, přestavěl stoupu, postavil novou pec a stále rozšiřoval i ostatní budovy. V brusírně nahradil v roce 1863 vodu jako pohonnou sílu parním strojem. Po úmrtí Viléma Králíka vlastnili arnoštovskou sklárnu jeho synové Jindřich, Karel a Hugo, od července 1880 pak Jindřich Kralik. V roce 1882 sklárna včetně obytných domků vyhořela a nebyla schopna provozu. Po nějakém čase byla na jejím místě postavena zcela nová sklárna. Její majitel však mezitím upadl do dluhů, z nichž se ani on, ani jeho nástupce a syn Alfons Kralik nikdy nevymanili. Pro nevýnosnost byla sklárna prozatímně vyhašena. Po skončení první světové války hledaly české sklárny jen velmi obtížně odbyt na domácím trhu, a proto obnovovaly obchodní spojení se zahraničím, kam také začaly vyvážet své výrobky. Majitel Arnoštova tak byl postaven před řešení svízelného problému, co se sklárnou dále — zda má výrobu obnovit a pokusit se také o odbyt v zahraničí, či sklárnu prodat. Z nepříjemné situace mu pomohla šťastná shoda okolností. Na jaře roku 1918 byly na Šumavě velké polomy, jimiž byly postiženy také lesy v okolí Arnoštova. Majitel velkostatku potřeboval proto v polesí obydlí pro ubytování dřevařů likvidujících polomy, a tak se Kralik a ředitel velkostatku dohodli na možnosti ubytování těchto dělníků v objektech sklárny. Na základě této dohody Kralik 4. prosince 1920 sklárnu prodal velkostatku za přemrštěný obnos 190 000 Kč.

Z knihy Umění šumavských sklářů-Vilém Kudrlička, Jiří Záloha-Jihočeské nakladatelství 1987


Vimperk


Sklář Josef Meyr z panství Nové Hrady podal správě vimperského panství návrh na postavení sklárny ve Vimperku. Chtěl tímto způsobem výhodně využít zásob vhodného dříví na vimperském panství. Meyr mohl také využít přebytky pracovních sil, které se ve Vimperku objevily. Již v květnu 1813 bylo první jednání o stavbě sklárny ve Vimperku. Vrchnost a továrník Meyr se dohodli na základních podmínkách, za nichž mělo k výstavbě továrny dojít. Pro příští sklárny bylo zvoleno místo na tzv. Dolní zahradě, dále několik luk a polí, pastviny pro dobytek a část louky zvané Rybářka na pravém břehu toku Volyňky. Správa panství přislíbila ponechat skláři na dobu 30 let počínaje od 1. ledna 1815 potřebné stavební pozemky pro továrnu. Vrchnost slíbila dodat bezplatně dříví, vápno a cihly za výrobní cenu. Vyhradila si, že budovy musí být postaveny z kamene a cihel a že Meyr předloží plán majiteli panství ke schválení. Za užívání pozemků a dalších výhod měl Meyr platit ročně 300 zl. Pro provoz sklárny a pro domácnost továrníka a dělnictva se počítalo s roční spotřebou 1600 sáhů polenového dříví. Správa panství se zavázala dopravit dříví po řece až ke sklárně, tam je vytahat z vody na břeh a postavit do hranic. Vrchnost se měla postarat o povolení ke stavbě u příslušných úřadů. O své zájmy se přihlásili také vimperští měšťané. 17. října 1814 se ve Vimperku konalo úřední jednání za účasti zástupců krajského úřadu a města. Tehdy Vimperští vyslovili obavy z nebezpečí vzniku ohně a mimořádných škod v městských lesích. Vystupovali také proti úmyslu zřídit u sklárny samostatný hostinec, protože tím způsobem by přišli o příjem za vypité pivo z jejich městského pivovaru. Měšťané tedy nebyli myšlence vybudování sklárny nijak příznivě nakloněni, avšak zájmy vrchnosti o uskutečnění plánů skláře Josefa Meyraf4] nakonec rozhodly.I když očekávané povolení ke stavbě sklárny nedošlo, začalo se stavět. Původně se sice počítalo se zahájením provozu již k 1. lednu 1816, avšak průběh stavebních prací se poněkud opozdil, a tak vlastní zahájení provozu v nové vimperské sklárně se uskutečnilo teprve 1. října 1816.Nejprve byly postaveny provozní budovy, obytná budova pro továrníka, tzv. zámeček, obytný dům pro zaměstnance a stáje pro dobytek, pekárna, dílny, stoupa na drcení křemene a některé další pomocné objekty. První výrobky z nové sklárny odeslal sklář Josef Meyr 29. listopadu 1816 tehdejšímu majiteli panství Josefu Schwarzenberkovi. Řádná smlouva o pronájmu pozemků, o dodávkách a ceně dříví byla uzavřena až 1. října 1816 s platností do roku 1846. Huť byla dána pod ochranu prince Jana Adolfa a na jeho počest nazvána Adolfovem.Rozsah zakázek vzrůstal a v roce 1819 Meyr získal souhlas k výstavbě třetí brusírny.Josef Meyr zemřel 3. února 1829 ve vysokém věku 97 let. Matrika uvádí jako příčinu jeho úmrtí sešlost věkem(SOA T, sbírka matrik, DÚ Vi, matrika zemřelých z let 1799—1836, s. 139:„Josef Mayr, Glasfabrikant, Inhaber des Adolfsglasfabrik Altersschwäche." SOA, T, sbírka matrik,). Jeho manželka Anna jej předešla a zemřela již 9. listopadu 1825 ve věku 70 let(DÚ Vi. matrika zemřelých z let 1799-1836, s. 130). Nástupcem Josefa Meyra se stal jeho syn Jan.Ten ještě v roce otcovy smrti postavil u Adolfovy hutě druhou pec a započal se stavbou provozní budovy.Protože Jan Meyr neměl vlastní děti, zasvětil do výrobních tajemství své dva synovce Viléma Králíka a Josefa Taschka. Když si Meyr ověřil Králíkovy vlohy, poslal ho na svůj náklad studovat na polytechniku do Vídně.Protože vimperské panství nemohlo zpeněžit přestárlé stromy z bohatých lesních revírů Zátoň, Strážný, Knížecí Pláně a Borová Lada, nabídlo Janu Meyrovi zřízení sklárny v zátoňském revíru při řece Vltavě. Podle uzavřené dohody postavil Jan Meyr na smluveném místě sklárnu o čtyřech pecích s příslušnými budovami provozními, jakož i obytnými domky pro zaměstnance. Huť byla slavnostně zapálena 23. září 1834 a byla nazvána jménem manželky majitele panství Jana Adolfa ze Schwarzenberka Eleonora. Jan Meyr byl navíc ještě nájemcem skelné huti v Kaltenbachu, postavené v roce 1802 hrabětem ze Sickingenu. Huť tehdy nesla název Nová nebo také Meyrova.V roce 1838 pracovalo ve sklárnách v Adolfově celkem 16 sklářských mistrů, 122 brusičů skla, 6 rytců skla a 32 pomocníků. Počet obyvatel, kteří bydleli v bezprostřední blízkosti sklárny, vzrostl na 321 osob.Významný vimperský sklář Jan Meyr zemřel náhle 17. ledna 1841 ve sklářské hospodě Na Fišerce nedaleko své hutě Adolf.Po jeho smrti vedli všechny tři sklárny jmenovaní synovci Kralik a Taschek pod firmou Meyrs-Neffe. Svému strýci dělali čest: výrobky jejich skláren získaly světovou pověst a na výstavách zlaté a stříbrné medaile. Světoznámou huť Jana Meyra jsme v předcházející kapitole opustili v době, kdy ji po Meyrově smrti v roce 1841 vedli jeho synovci Vilém Kralik a Josef Taschek. A vedli ji úspěšně. Proto mohli v roce 1854 přikoupit sklárnu v Arnoštově a ve Františkově.V roce 1862 zemřel Josef Taschek a celý dosavadní majetek sestávající ze skláren Adolf, Lenora, Nové Hutě a Arnoštov převzal Vilém Kralik s tím, že Taschkovým dětem vyplatí dědické podíly.Sklárny pod Králíkovým vedením výborně prosperovaly a na světové výstavě v Paříži roku 1867 získaly jejich výrobky nejvyšší uznání. Za největší přednosti tohoto skla byly označeny jeho čistota a jiskřivost při neobyčejné tvrdosti. Vystavovaná skla alabastr, tyrkys, chrysopas, růžový alabastr, zlatý křišťál a rosalin byly uznány za výtečné a obdařeny potvrzením, že dosud žádné továrně se nepodařilo, aby ve výrobcích svých co do barvy, formy i čistoty byla té dokonalosti, co tato dosáhla. S nadšením bylo přijato, že vystavované tabulové sklo této sklárny bylo tak velkých rozměrů, jaké se před několika léty u nás ještě v Belgicku objednávati musely.Díky zvýšené poptávce mohl Vilém Kralik postavit ve Vimperku druhou sklárnu. Dostala jméno Idatal a 10. května 1871 slavnostně zahájila provoz. Hned nato v roce 1872 zahájil Kralik stavbu třetí vimperské skelné hutě. Pojmenoval ji Luisina huť podle své druhé manželky Luisy Lobmeyerové. U této huti byla postavena brusírna skla, velký obytný dům pro sklářské dělníky, tři další domy proti hostinci U rybářky (Fišerka) a u hutě Idatal dva obytné domy pro skláře. Později postavil ještě brusírnu zrcadel v místě bývalé továrny na střelný prach Jana Anderse v Sudslavicích. V roce 1872 byl ve sklárně postaven parní stroj a v roce 1877 zřízena vlečka na dopravu dřeva vozíky od břehu řeky až ke sklářské peci.K další změně v majetnictví došlo v roce 1879, kdy sklárnu Adolf a Františkov převzali bratři Karel a Hugo Králíkové, zatímco sklárny v Lenoře a v Arnoštově zůstaly bratřím Jindřichovi a Janu Králíkovým. Vimperský závod byl potom veden pod firmou Meyrs Neffe (Meyrův synovec).V důsledku krize nastala počátkem roku 1880 ve výrobě skla stagnace, mnoho skláren zastavilo výrobu a také vimperské hutě byly citelně postiženy.

Z knihy Vimperk-město pod Boubínem-Jihočeské nakladatelství 1979(Jan Solar a Dr. Václav Starý)


Sklárna Adolf(Vimperk)


Důvodem k založení sklárny Adolf ve Vimperku byly snahy správy vimperského panství účelně využít zásob dřeva v okolí města pro podnikání, které bylo až dosud rozšířeno ve vzdálenějších lesních oblastech. Situace v lesích zde byla počátkem 19. století dosti neutěšená. V některých revírech nebyl žádný odbyt dřeva a v důsledku toho se tam téměř nekácelo. Stromy hynuly, aniž by lidem poskytovaly nějaký užitek. V samotném revíru Lipka na jihozápad od Vimperka byly dvě třetiny dřevní hmoty již méně hodnotné a dřevo se ničilo čím dál tím více. V minulosti bylo v tomto revíru 5 hutí, které byly během doby zrušeny a potom se již nenašel žádný způsob, jak zde odbyt dřeva zvýšit. Neosvědčilo se ani plavení dřeva po řece Volyňce do Volyně, trvající od roku 1812 tři plavební sezóny.Za těchto okolností podal huťmistr Josef Meyr správě vimperského panství návrh využít možnosti plavení dřeva po Volyňce k huti, kterou hodlal postavit na okraji města Vimperka. Pro začátek počítal se stavbou jedné pece a dvou brusíren. Meyr byl totiž v Čechách prvním sklářem, který zdokonalil výrobu tzv. anglického broušeného skla. O toto sklo projevil zájem i císař, který prý navštívil jeho huť na novohradském panství. Nájem novohradské huti však Meyrovi končil roku 1815, neboť majitel, hrabě Buquoy, se rozhodl vyrábět sklo v této huti ve vlastní režii.Přípravné jednání o stavbě sklárny bylo zahájeno ve Vimperku v květnu 1813. Obě strany- správa panství a Meyr - se brzy dohodly o podmínkách, z nichž nejdůležitější byly tyto: správa panství- přenechá podnikateli k neomezenému užívání od 1. ledna 1815 potřebné stavební pozemky,- poskytne zdarma potřebný stavební materiál,- zajistí roční přísun l 600 sáhů polenového dřeva ve smluvené ceně pro provoz sklárny a pro domácnost podnikatele a dělníků; Meyr-postaví sklárnu, provozní budovy, obydlí pro sebe a 14 bytů pro zaměstnance, přičemž budovy musí být celé z kamene a cihel,- ponese náklady na stavbu sklárny a ostatních budov.Ještě dříve, než došlo stavební povolení, byla stavba sklárny zahájena a do provozu byla dána 1. října 1816. Místo 14 bytů bylo však postaveno jen devět. Řádná smlouva o pronájmu pozemků, na kterých tovární a další objekty stály, o dodávkách a ceně dříví byla mezi Meyrem a správou panství uzavřena až v den zahájení provozu sklárny a měla platnost do roku 1846. Zároveň byla huť dána pod ochranu princi Janu Adolfu Schwarzenberkovi a na jeho počest nazvána Adolf. První výrobky z nové hutě poslal Meyr 19. listopadu 1816 majiteli panství Josefu Schwarzenberkovi.Meyr pochopitelně nezůstal při prvním zařízení sklárny. Již v roce 1819 získal souhlas k postavení třetí brusírny.Když Josef Meyr onemocněl a roku 1829 zemřel, postavil jeho syn a nástupce Jan v Adolfu druhou pec, aby se v případě poškození první pece nemusela zastavit výroba. Jinak bývalo zvykem nechat po půlročním provozu pec vyhasnout a řádně opravit. Zároveň se postavila další provozní budova, v níž byla bednárna, přípravny, sklad a další pomocné místnosti a též pisárna.S ohledem na svůj zdravotní stav se Jan Meyr včas staral o své nástupce. Neměl žádné vlastní děti, a tak do výrobního tajemství zasvětil své dva synovce, Viléma Králíka a Josefa Taschka. Když v lednu 1841 Jan Meyr zemřel, byl chválen jako významný odborník ve výrobě uměleckého skla i jako štědrý dárce, neboť ve své závěti odkázal příbuzným, zaměstnancům a chudinským ústavům na penězích a na majetku 52000 zlatých.Po smrti Viléma Králíka, který byl po vyplacení dědického podílu po zesnulém Taschkovi (1862) jediným majitelem sklárny, převzali celý majetek jeho synové Jan, Karel, Jindřich a Hugo. Za jejich společné správy byl ve sklárně v roce 1872 postaven parní stroj a v roce 1877 zřízena vlečka na dopravu dřeva od břehu reky až ke sklářské peci na vozíkách. K další majetnické změně došlo v roce 1879, kdy sklárnu převzali bratři Karel a Hugo Králíkové. Vimperský podnik byl pak veden pod firmou Meyrův synovec.Za Jana Meyra a v pozdějších letech za jeho nástupců se čas od času prodlužoval pronájem továrních pozemků, ujednání o dodávkách a ceně dřeva apod. Tento postup se zachovával ještě za předmnichovské republiky, ovšem za zcela odlišných poměrů.Nástupcům bratří Karla a Huga Králíkových se nepodařilo zachovat rodinný majetek ve vlastním držení. Vážné narušení výroby, ztráta trhů a bezohledná konkurence jiných firem po první světové válce vehnaly sklárnu do vlastnictví karlovarské průmyslové akciové společnosti Ludvík Moser a synové.

Z knihy Umění šumavských sklářů-Vilém Kudrlička, Jiří Záloha-Jihočeské nakladatelství 1987



Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.