úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.
Historismus a lenorské sklo


Když v roce 1862 zemřel společník firmy J. Meyra synovci (Meyr´s Neffen) Josef Taschek, zůstal po vyplacení jeho dědiců jediným majitelem firmy Wilhelm Kralik (1806-1877). Byla to doba, kdy tento nesmírně schopný skelmistr, vynikající sklářský technolog a obratný obchodník dovedl firmu k jejímu největšímu rozkvětu, již pod novým firemním názvem J. Meyra synovec (Meyr´s Neffe). Lenora byla integrální součástí firmy a jen stěží lze v těchto letech odlišit její produkci od ostatních firemních závodů.

Pro toto období je charakteristická velmi těsná spolupráce šumavské firmy s vídeňskou obchodní a rafinérskou firmou J. et L. Lobmeyr. Spolupráce obou firem se datovala již od 30. let 19. století. V roce 1851 byla navíc vazba obou firem prohloubena, když se druhou manželkou Wilhelma Kralika stala dcera Josefa Lobmeyra st. (1792-1855) Louisa (1832-1905). Po celá desetiletí byla spolupráce založena na jednoduché bázi. Šumavské sklárny a rafinerie zhotovovaly zpravidla polotovary a někdy finální výrobky pro vídeňskou firmu, ale v průběhu 60. let se spolupráce dále prohlubovala a obě firmy například společně vystavovaly výrobky na světových výstavách. Spolupráce mezi Wilhelmem Kralikem a jeho vídeňskými švagry Josefem Lobmeyrem ml. (1828-1864) a Ludwigem Lobmeyrem (1829-1917) byla velmi plodná a přinesla zejména od 60. let 19. století řadu novinek do evropského sklářství. Ještě v 1. polovině 60. let 19. století byla Kralikova produkce poplatná tehdy stále ještě dominantnímu stylu českého sklářství - druhému rokoku. To se ukázalo i v souboru skla, kterým firma obeslala světovou výstavu v Paříži roku 1867. Kralik zde vystavil vrstvená skla ostrých barevných kontrastů s probrušovanými dekory poplatná druhorokovým vzorům z francouzských skláren a skla ve staroněmeckém stylu, která zde byla vysoko oceněna zejména pro technicky dokonalé provedení, ale výtvarně byla tato kolekce hodnocena jako nevyhraněná. Současně ale byly již v této době v Kralikových závodech realizovány návrhy historizujících skel v neorenesančním stylu pro firmu Lobmeyr. Byla to skla, která byla vyvzorována podle návrhů předních vídeňských architektů a výtvarníků sdružených okolo nově založeného Rakouského uměleckoprůmyslového muzea. Ti prosazovali jako jednotný styl rakouského uměleckého řemesla neorenesanci, vycházející z rané italské renesance a středoevropského uměleckého řemesla 16. a 17. století, a usilovali o stylovou čistotu. Ve skle pak byly tyto neorenesanční dekory uplatněny v čirém rytém skle a zhotovovány v ryteckých dílnách Wilhelma Kralika v Adolfově a Lenoře. Tato neorenesanční křišťálová skla slavila velké úspěchy například na světových výstavách ve Vídni roku 1873, ve Filadelfii roku 1876 a v Paříži roku 1878. Na těchto výstavách měla firma velkou část expozic společných s firmou Lobmeyr.



Nápojový soubor v neorenesančním stylu s rytým dekorem Lobmeyr; Kralik 70. léta 19. století

V produkci Kralikovy firmy měla od 60. let stále významnější místo také malovaná skla v různých orientálních stylech. První navrhl pro firmu Lobmeyr již roku 1862 pražský architekt Franz Schmoranz a tato skla byla zhotovena rovněž v Kralikových a dalších s firmou spolupracujících malírnách v Lenoře a Vimperku. Podobně jako zde byla vyráběna další neorenesanční skla vycházející z benátské tradice s aventurinem v lehce zakaleném opálu či skla s lesklými irisovanými povrchy. Iris byl patentem Wilhelma Kralika. Firma Wilhelma Kralika se ale nevěnovala jen luxusnímu dutému sklu, byla i významným výrobcem tabulového skla a v jejích dílnách byly vyráběny i vitráže. Za zásluhy ve sklářství byl Wilhelm Kralik povýšen roku 1877 krátce před svou smrtí do šlechtického stavu s přídomkem "von Meyrswalden", který si zvolil na památku Johanna Meyra.

Soubor skla s islámskými malovanými dekory návrhy F. Schmoranz, J. Machytka, M. Knab a další Lobmeyr; Kralik 70. léta 19. století

V 70. letech 19. století dosáhla firma také největšího extenzivního rozmachu. Na počátku 70. let byly vybudovány dvě nové sklářské hutě v Adolfově - Idina huť a Louisina huť, kde byla vybudována moderní parní brusírna. Nové provozy postupně také nahrazovaly zastaralé provozy na výrobu tabulí v Kaltenbachu (zastaven 1876) a Františkově, kde se již projevoval nedostatek dřeva v okolí. Podstatně byla roku 1873 modernizována sklárna ve Františkově, kde byla vystavěna parní brusírna. Všechny nové pece byly již vybudovány s efektivnějším regenerativním otopem podle systému Siebert a podle stejného systému byly modernizovány i pece v Lenoře. Firma například k roku 1871 zaměstnávala trvale kolem 800 osob - 72 sklářů, 255 brusičů, 36 rytců a 34 malířů. Významné malířské dílny byly v Lenoře, kde pracoval až do roku 1875 významný malíř skla Johann Zacharias Quast (1814-1891).Sklárny zdědili po smrti Wilhelma Kralika jeho 4 synové z prvního manželství. Společné vedení skláren ale provázely v následujících 4 letech neshody, a proto byla firma rozdělena na 2 části. Lenoru spolu s Arnoštovem získali synové Heinrich a Johann, kteří ale nezískali tradiční firemní značku a začali vést svou novou firmu pod názvem Viléma Kralika syn (Wilhelm Kralik Sohn) s datem založení 1830, což byl rok, kdy Wilhelm Kralik vstoupil do firmy Meyr. Začala zcela nová etapa vývoje sklárny v Lenoře.




   Jitka Lněničková Sklo, doba, lidé vydání 25/2003


Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.