úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.

Historie sklářství v Lenoře


"Krumlovští páni z Růže, kteří v půli 16. století získali vimperské panství, zřídili v roce 1581 u mezitím značně zpustlé vsi Zátoň (Schattawa) hospodářský dvůr, nadlouho jediné lidské sídlo dalekého okolí, který byl pak užíván i následujícími majitel panství, knížaty z Eggenberku a po nich i knížaty ze Schwarzenberku. Máme mnoho zpráv ze 16. i 17. století o lovech podnikaných z toho dvora v blízkém i vzdálenějším okolí, jakož o stavu a počtech složené zvěře, posílané odtud do Krumlova. Podle mladších volarských podání měl mít kníže tam, kde dnes stojí obec Lenora (Eleonorenhain), své čihadlo na ptáky (také humenec, v originále ,Vogeltennt' - pozn. překl.)." (píše Dr. Rudolf Kubitschek ve své drobné knížce Eleonorenhain na s. 10). Několikrát je i slyšet zmínka o jakémsi mostě, přes který vedla odbočení z vimperské stezky "samým lesem" (v originále "durch lautter Wälder" - pozn. překl.) na boubínské sedlo a dále do údolí Blanice (Flanitz), čímž můžeme snad rozumět starý most pod Boubínem (Kubani). Ožilo to tady v té nejzapadlejší a nejméně úrodné končině takzvaného Prácheňského kraje (Prachiner Kreis) teprve začátkem 18. století, kdy se z vrchnostenského dvora v Zátoni začala krajina až k dnešním Borovým Ladám (Ferchenhaid) a Strážnému (Kuschwarda) postupně osidlovat lesními rolníky a dřevorubci. Ke sklárnám v lesích se přidružily početné vsi a dřevorubecké kolonie. V nejtěsnější blízkosti dnešní Lenory vznikly v prvé polovině 18. století dominikální vsi Wolfsgrub (dnes Vlčí Jámy), Hüblern (dnes Houžná) a Pumperle (dnes Řasnice). Později, kolem roku 1795, vyrostly knížecí dřevorubecké kolonie Schattawa (už zmíněná Zátoň), Eichelhäuser (dnes Dubí), Grandlhäuser (dnes Korýtka) a Kapellenhäuser (dnes Kaplice). Koncem 18. století nastal na vimperském panství vůbec čilý hospodářský ruch. Mnoho horských potoků například bylo vysokými náklady upraveno k plavení dřeva, mezi nimi i Kaplický potok (Kapellenbach) a potok Řasnice (Grasige Moldau). Na alodiálním (alodiální, jinak česky i "zpupný", tj. prostý lenního či fideikomisního závazku - pozn. překl.) statku Zdíkov (Groß-Zdikau) rostlo sice množství lesů, ale doprava dřeva z nich byla v někdejších časech nemožná pro naprostý nedostatek jakýchkoli sjízdných cest a splavných vodních toků. Bylo nasnadě zřízovat přímo na místě samém sklárny a také se tak dělo.

K obnovení sklářské výroby na Vimpersku, která byla od sklonku 18. století v úpadku v důsledku zastarání výrobních metod a nedostatku odbytišť zboží, přispěla rozhodující měrou sklářská rodina Meyrova, později z neznámých dů­vodů nazývaná Meyerova nebo také Mayerova. V roce 1814 založil a roku 1816 uvedl do provozu Josef Meyr, sklář pocházející snad z Jáchymovska, huť Adolf ve Vimperku a jeho syn Jan založil sklárnu v Lenoře. Původ Meyrova rodu není bezpečně znám. Lidé tohoto jména žili již ke konci 17. století v hornoplánské huti a v 18. století bylo jméno Meyr rozšířeno v mnoha sklárnách v jižních Čechách. Josef Meyr se vypracoval z prostého sklářského dělníka na nájemce několika skláren na Novohradsku. Když ale majitelé panství a skláren Buquoyové zrušili nájem skelných hutí a začali v nich hospodařit ve vlastní režii, přenesl Meyr svou činnost na Vimpersko. Josef Meyr měl tři syny: nejstarší byl Pavel, který prý znovu objevil zapomenuté tajemství výroby rubínového skla a zdržoval se na mnoha místech, druhý syn Ignác byl dlouhá léta huťmistrem v Rakousku a třetím byl Jan. Ten jako nejnadanější a nejschopnější z nich převzal po otcově smrti roku 1829 vimperskou sklárnu. Již v příštím roce v ní postavil druhou pec a z Nových Hutí si přivedl mladého synovce Viléma Králíka, kterého nechal na svůj náklad vystudovat, aby ho potom pověřil vedením správy svých závodů. Kolem roku 1801 si Jan Meyr vzal za manželku Kateřinu Abelovou, nar. 1782, sestru Jiřího Kryštofa Abeleho, majitele skláren na Hůrkách(její sestra Karla se provdala za Antonína Haura, z manželství vzešlá dcera Charlotta za Josefa Klostermanna = rodiče Karla Klostermanna). Když nemohl Jan Meyr za čas stačit vyřizovat všechny objednávky zboží, začal uvažovat o stavbě další sklárny. V revírech Zátoň, Strážný, Knížecí Pláně a Borová Lada byly tehdy velké zásoby dřeva, které bylo třeba nějak zpeněžit. A tak bylo zahájeno jednání mezi lesním úřadem vimperského panství a Meyrem. Jeho výsledkem byla dohoda o vybudování sklárny na výrobu všech druhů výrobků ze surového a rafinovaného skla na jihovýchodním svahu lesa Ptáčník v zátoňském revíru při řece Vltavě a o plynulých dodávkách dřeva pro potřebu sklárny. A tak krajina pod Boubínem, kdysi oblast zamokřených lesů a pastvin a míst někdejších tras Zlaté stezky, se poznenáhlu ale jistě měnila v důležité sklářské centrum. Však také když už později byla sklárna v Lenoře v provozu mohl prý její majitel právem prohlásit: Celý ten kraj bych mohl posázet stříbrnými dvacetníky, které jeho úprava stála.

Podle uzavřené dohody se Jan Meyr zavazoval postavit na smluveném místě skelnou huť až do čtyř pecí, každou po sedmi až osmi pánvích, a začít se stavbou první pece a potřebných provozních a obytných budov na jaře 1834 tak, aby tato pec mohla být uvedena do provozu o sv. Havlu (16. října) téhož roku. Po dokončení prvních objektů měl Meyr pokračovat v další výstavbě, aby se po dokončení první pece začalo se stavbou druhé a pak další až do doby, kdy budou vybudovány všechny čtyři pece se vším potřebným zařízením. Stavební místo náleželo správě panství a pronajímalo se podnikateli za roční poplatek l zl. za každou budovu bez rozdílu, k čemu bude určena. Všechen stavební materiál, jako trámy, prkna, šindele, vápno a cihly si mohl Meyr výhodně koupit od správy panství. Pro ulehčení živobytí sklářských dělníků a jejich rodin zajišťovala správa panství pronájem svých pozemků. Huťmistr si směl držet 12 kusů dobytka, dělníci po l krávě, početné rodiny po dvou. Pást se smělo také v lesích, ovšem při záruce, že v nich dobytek nenadělá škody. Dříví si kupoval Meyr pro sklárnu a pro své zaměstnance za sníženou cenu, přičemž z celkového množství měla být jedna třetina zdravého dřeva a dvě třetiny méněhodnotného. Při uzavírání dohody se přesně určilo, co je a co není odpadové dříví. Bylo to důležité opatření, neboť se tím mělo předejít případným budoucím sporům, týkajícím se dodávek dřeva. Prkna na výrobu beden pro expedici skla se Meyr zavázal kupovat na panské pile, která měla být - a skutečně také byla - zřízena na jaře 1834 na Kaplickém potoce nedaleko sklárny. Pivo směli zaměstnanci sklárny odebírat z panského pivovaru a kořalku z panské vinopalny. Zároveň byl vysloven zákaz lovu v okolních lesích a držení zbraní a loveckých psů osazenstvem sklárny. Uvedená dohoda byla sepsána ve formě smlouvy 26. října 1833 a majitel panství Jan Adolf Schwarzenberg ji potvrdil 18. března 1834. Dohoda byla poslána ke schválení krajskému úřadu v Písku a zemskému guberniu do Prahy, které dalo 3. dubna 1834 k realizaci dohody svůj souhlas. Tento den lze tedy považovat za začátek existence lenorské sklárny. Svůj název sklárna dostala po manželce majitele jmenovaného panství Eleonoře, jakožto symbol šťastně uzavřeného manželství Jeho Jasnosti knížete Adolfa s Její Jasností kněžnou Eleonorou. Původní německý název zněl Eleonorenhain, tj. Eleonořin háj, později byl počeštěn na nynější tvar. Protože se počítalo s tím, že stavba sklárny bude povolena, začalo se s přípravnými stavebními pracemi již na sklonku roku 1833. Přes Vltavu byl postaven most a v prosinci byla dokončena stavba hostince. Na vykácených plochách byly postaveny většinou dřevěné provozní a obytné budovy, patřičně od sebe vzdálené pro omezení nebezpečí rozšíření případného požáru. 16. května 1834 se začalo s výstavbou pece a 23. září 1834 zahájila sklárna činnost. Provoz ve sklárně byl plynulý. Kromě tabulového skla a sklíček do hodin se zde v třicátých letech vyrábělo zejména křišťálové sklo, které se vyznačovalo neobyčejnou krásou, čistotou a trvanlivostí proti působení světla v takové míře, které prý nebylo u nás až do té doby dosaženo. K zušlechtění se většina skla tehdy posílala do severních Čech. Pro sklářské dělníky, kteří sem přišli z různých skelných hutí z česko-rakouského pomezí, to byla doba hrdinství zakladatelů. Usadili se tu a hledali v krajině dosud téměř neosídlené trvalou existenci. V listopadu 1834 jich zde žilo ve třinácti domcích jednatřicet. Huť se postupně rozšiřovala a přistavovaly se další domky. V červenci 1836 byla zahájena stavba druhé pece a kolem roku 1840 bylo v Lenoře již 20 domů se 102 obyvateli, výlučně dělníky ze sklárny a jejich rodinami .Ve sklárně bylo zaměstnáno 16 sklářů, 72 brusičů, 2 rytci a 32 pomocných dělníků, z nichž mnozí docházeli do práce z okolních míst.

Jan Meyr zemřel ve Vimperku 17. ledna 1841 zcela náhle ve sklářské hospodě U rybářky. V té době vlastnil tři sklárny, vimperskou zvanou Adolf, Lenoru a Nové Hutě. Protože neměl žádných potomků, již nějaký čas před svou smrtí jsa znaven velkou námahou pro zvelebení sklářství, postoupil všechny tři sklárny za dobré a věrné služby svým synovcům Vilému Králíkovi, manželi své neteře, a Josefu Taschkovi, který byl jeho přímým synovcem. Oba dědici vedli výrobu a obchod pod firemním názvem Synovci J. Meyra. Kralikové zřejmě pocházeli z české krajiny a při hledání práce se dostali do německé oblasti, kde splynuli s tamním obyva­telstvem a odkud si přinesli i poněmčený tvar svého původně českého jména. Výrobky z lenorské sklárny získaly vyznamenání za svou kvalitu i krásu již v prvních dobách trvání podniku: roku 1835 na výstavě ve Vídni stříbrnou medaili, roku 1836 na pražské výstavě zlatou a v letech 1839 a 1845 znovu na vídeňské výstavě po zlaté medaili. V roce 1852 žádali majitelé sklárny knížete o svolení ke stavbě nové pece na výrobu tabulového skla. V žádosti si stěžovali, že v odbytu dutého skla již přes rok trvá stagnace, zatímco okenního skla se žádá více. Takové sklo by se mohlo vyrábět v nové peci a v konkurenčním boji by mohlo dobře obstát. Kníže dal k této stavbě svůj souhlas s podmínkou, že se stará tabulová pec zruší a že továrníci nebudou na správě panství žádat více dřeva. To již byla totiž doba, kdy lesy byly zpřístupněny a kdy se v panských lesích začalo řádně hospodařit podle předem stanoveného plánu, určujícího maxi­mální roční těžbu. Zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva v blízkosti a v okolí sklárny patřily už minulosti. Těžilo se také spousty křemene. Sklárny Adolfov a Lenora odebíraly z lomu U kyzu ročně(okolo roku 1869) 200 – 250 t modrého křemene. Za Králíka a Taschka byly v roce 1854 koupeny sklárny v Arnoštově, založené roku 1808, a ve Františkově, postavené roku 1852 na místě staré huti zvané U pivního hrnce. V majetku firmy byly tedy soustředěny sklárny Adolf, Lenora, Nové Hutě, Arnoštov a Františkov. K těmto pěti sklárnám přibyly ještě sklárny v Idyně údolí a Louisina huť. Soustava těchto skláren umožnila firmě racionální využití pracovních sil a skláři a ostatní zaměstnanci byli podle potřeby posíláni od jedné huti k druhé. Správním střediskem byla Lenora, kde se Vilém Králík zdržoval nejraději. Společník firmy Josef Taschek zemřel 10. března 1862 a ve své poslední vůli určil, aby jeho poloviční díl ve sklárnách Adolf a Lenora připadl tomu z jeho dvou synů, který by se chtěl věnovat sklářství. Protože ani Jan a ani Josef o sklářství zájem neměli, vyplatil jim Kralik je­jich podíl po otci, a tak se zcela osamostatnil. Celý dosavadní společný majetek, tj. sklárny Adolf, Lenora, Nová Huť a Františkov i Arnoštov převzal Kralik pod názvem Meyrův synovec. Rodina Králíkova se střídavě zdržovala ve Vimperku a v Lenoře. Později také v Linci, kde se přátelsky stýkala s význačným krajanem a spisovatelem Adalbertem Stifterem. Pobývala rovněž ve Vídni, kde si prý Kralik koupil několik domů.

W. Kralik s dcerou Ferdinandou

Vilém Kralik měl značný podíl na novodobém povznesení českého sklářství. To dokládá zpráva o sklářské expozici na světové výstavě v Paříži roku 1867: Rakousko dosáhlo českými výrobky barevného, malovaného a křišťálového skla, vystavenými jmenovitě světoznámou firmou Viléma Králíka, skvělého vítězství. Pro Králíka pracoval od roku 1864 známý umělecký malíř skla a porcelánu Jan Zachariáš Quast (1814—1891), a to zprvu ve svém ateliéru v Praze a asi od roku 1869 přímo v Lenoře. Quast zde působil vedle jiných osvědčených malířů, jakými byli např. Jan Schürer, který měl vlastní malírnu a pracoval pro několik firem, a jeho pozdější nástupce Jindřich Bergmann. Ten se věnoval zejména malování portrétů, loveckých výjevů, květin a erbů. Byl též autorem dvou malovaných oken v presbytáři děkanského kostela ve Vimperku (1874). Několik dní před svou smrtí byl Vilém Kralik za své zásluhy povýšen do rytířského stavu s predikátem von Meyrswalden. Tento přídomek si v císařské dvorní kanceláři vyžádal proto, aby vyjádřil své díky Janu Meyrovi, jemuž vděčil za své postavení. Ve svém znaku měl lva držícího dvouuchou sklenku, nad ním byla dvě ozubená kola(Das Wappen der Familie Kralik: Im unteren Teil des Schildes ist ein zweischwänziger Löwe auf roten Grund, der ein zweihenkeliges Glasfläschen halt. Im oberen Feld zwei goldene Industrieräder auf schwarzen Grund.). Zemřel náhle 9. května 1877.

Znak rytířů z Meyrwaldenu

V průběhu šedesátých let 19. století docházelo v evropských zemích, jejichž sklářská výroba českému sklu tvrdě konkurovala již na počátku století, k postupnému přehodnocování dosud vládnoucího stylu. Požadavek na ozdravění veškeré uměleckořemeslné práce spolu se změnou výtvarného i životního stylu v Evropě vedl posléze k opadnutí zájmu o české sklo, jehož tvar a dekor se již několik desetiletí neměnil. Vzorem veškeré evropské produkce se stalo čiré anglické křišťálové sklo, bohatě broušené a řezané, vytvářené v novorenesančním stylu s mnoha antikizujícími prvky. Na něj navázal ve druhé polovině šedesátých let Ludwig Lobmeyr, podnikatel, výrobce a zástupce druhé generace vídeňských obchodníků sklem, zejména českým. Spřízněn od roku 1851 s Vilémem Králíkem, synovcem Jana Meyra, jehož ženou se stala Louisa Lobmeyrová, měl možnost realizace svých návrhů i návrhů tehdy nejvýznačnějších rakouských umělců ve vynikajících Králíkových sklárnách v Adolfově a v Lenoře. Výsledky tohoto obchodně – výrobního rodinného spojení se brzy dostavily. Středem pozornosti se stalo sklo, realizované pro Lobmeyra Kralikem, jemuž tehdy patřilo sedm velkých skláren na Šumavě, vyrábějících pod značkou Meyrův synovec. Zásadního úspěchu dosáhlo Králíkovo sklo na světové výstavě ve Vídni roku 1873. Od té doby se začalo hovořit o novém stylu ve skle, o stylu Lobmeyrově, a v průběhu let se zcela zapomnělo, že by toto sklo nebylo vzniklo, nebýt šumavských sklářů. Pro dokonalou realizaci svých návrhů neměl totiž Lobmeyr v Rakousku žádného partnera. Vedle spolupráce s Lobmeyrem vyráběl Meyrův synovec vlastní sklo, stejně ušlechtilé a dokonale rafinované, svými tvary a výzdobou zčásti poplatné vzorům, které Lobmeyr do sklárny dodával. Kralik vystavoval jak s Lobmeyrem, tak samostatně, a jako samostatný výrobce byl velmi oceňován. Spolupracoval s malírnou skla ve Vimperku, o jejíž činnosti jsme zatím informováni až od roku 1847. Působil v ní a později ji vedl Jan Schürer a po něm Jindřich Bergmann. Králíkovo sklo bylo v první polovině sedmdesátých let 19. století dekorováno i malířskou dílnou hutě v Lenoře, kterou tehdy vedl známý malíř skla a porcelánu Jan Zachariáš Quast. Jeho dílem byly zejména portréty, jimiž byly zdobeny velké dekorativní poháry a vázy, v té době velmi módní. Na huti v Lenoře se v druhé polovině století rozvinulo umění hutního zdobení skla, praktikované při peci na žhavém skle stříháním, vytahováním, nitkováním atd. Tyto hutnické techniky se uplatňovaly zejména při výrobě osvětlovacího skla a později i na dutém dekoračním skle, zejména vázách. Naturalistická plastická květinová dekorace velmi vyhovovala stylovým požadavkům poslední třetiny 19. století. Lze říci, že v té době historizujících stylů reprezentovaly Meyrovy sklárny svými výrobky nejlepší české luxusní sklo. Svou sounáležitost s českým průmyslovým i uměleckým podnikáním projevily Meyrovy hutě v závěru 19. století. Jako jedny z mála skláren se připojily k všenárodním výstavním akcím, jako byla Zemská jubilejní výstava v Praze roku 1891 a expozice Český interiér na světové výstavě v Paříži roku 1900. Ve spolupráci s architektem Janem Koulou byly znovu obnovovány staré české dekorační sklářské techniky. Na světové výstavě v Chicagu roku 1893 slavily úspěchy číšky s dvojstěnným dnem, zdobeným zlatou fólií, na níž zářily drobné kvítky v pestrých barvách. Vzniklo i sklo broušené a řezané po způsobu křišťálů rudolfínské doby, jimž byly vzorem křišťály ze sbírky hraběte Nostitze, rovněž vystavené v roce 1891 v Praze. Křišťálové sklo bylo řezáno i po způsobu českého barokního skla, po způsobu východočeského malíře skla druhé čtvrti 19. století, Ignáce Preisslera.

Po Králíkově smrti převzali všechny sklárny společně synové z prvního manželství Jan, Karel, Jindřich a Hugo. V pořadí druhý nejstarší syn Vilém, který byl dlouhou dobu pravou rukou svého otce, zemřel krátce před ním. Uvedení čtyři bratři museli vyplatit dědické podíly ostatním sourozencům a 31. července 1879 si rozdělili zděděný majetek tak, že Karel a Hugo si ponechali sklárny Adolf, Františkov, Nové Hutě a Výškovice a vedli firmu dále pod názvem Meyrův synovec. Jindřich a Jan převzali Lenoru a Arnoštov jako firmu Viléma Králíka syn. V týdnu od 18. do 24. června 1888 stávkovali brusiči skla v Lenoře proti snížení mezd továrníkem Kralikem. Stávka skončila pro dělníky úspěšně. V roce 1904 v Lenoře existovala a vyvíjela činnost odborová organizace sklářských dělníků. Po první světové válce se v Lenoře vytvořila místní organizace sociálně demokratické mládeže, která záhy měla vysloveně levicový charakter. V roce 1920 náležela vedle vimperské k největším pokrokovým mládežnickým skupinám na Šumavě. Neúspěch vídeňského výstavního roku byl příčinou vynášení mnoha skelných hutí a omezení výroby na dlouhou dobu jen na tabulové sklo. Mnoho českých sklářů se pro nedostatek práce odstěhovalo do ciziny, jiní zaměnili sklářskou píšťalu za dřevorubeckou sekeru. V té době se majetek rodiny Kraliků začal rozpadávat, takže jí nakonec zůstaly jen základní sklárny. Po Hugově smrti se stal jediným majitelem skláren Adolf, Františkov a Nové Hutě jeho bratr Karel, po něm jeho synové Albert a Rudolf a nakonec Albert sám. V Lenoře nastal po roce 1880 určitý obrat k lepšímu a sklárna celkem úspěšně odolávala velkému konkurenčnímu náporu severočeských skláren. Postavením železniční trati ze Strakonic do Volar v letech 1899—1900, při níž Lenora leží, byla usnadněna doprava, což mělo na odbyt lenorských výrobků a další rozvoj sklárny blahodárný vliv. První světová válka však narušila obchodní spojení, které nebylo možno po jejím skončení v plném dřívějším rozsahu obnovit. Přesto počátkem třicátých let, kdy se v jiných podnicích ostře projevovala hospodářská krize, udržela si sklárna v Lenoře přece jen určitou úroveň a dokázala se prosadit i v dalších letech. Vyráběla všechny druhy dutého skla, stolní a osvětlovací sklo, známé byly lenorské napodobeniny barokního skla. Pracovalo se téměř jen pro zahraniční trh a vyváželo se do USA, Anglie, Francie, Belgie a Itálie. V té době byli majiteli Alfons a Siegfried Králíkové. Po roce 1934, kdy se oslavovalo sté výročí trvání lenorské sklárny, blížila se však i tato sklárna kritickým létům hospodářské krize. Ani válečná léta nezůstala bez vlivu na život sklárny. Konec druhé světové války ji zastihl při zcela ochromené výrobě. Ale ne nadlouho. Přišli noví lidé a ve sklárně začal zase čilý ruch. Řada budov však byla v havarijním stavu. Přestože rekonstrukce byly stále oddalovány, sklárna nejenže obnovila dřívější obchodní styky se zahraničím, ale také zaujala svým novým druhem uměleckého skla, kterému se říkalo lenoár.

Před rokem 1968 došlo konečně k renovaci sklářských pecí a na podzim téhož roku i ostatních provozů včetně úpravny skla, brusírny, malírny, expedice apod. Přestavba si vyžádala nákladu téměř 30 miliónů korun. I když se stavební práce protáhly a pokračovaly výstavbou moderní leštírny skla, sklárna oproti dřívějšímu stavu zdvojnásobila výrobu. V té době lenorští skláři obohatili své kolekce o výrobky z barevného šestiprocentního olovnatého křišťálu. Z těžkého skla vyráběli vázy, mísy, popelníky apod. Nezapomínali ani na tradiční nápojové soupravy na víno. Skleničky byly vyráběny tak, že nožka byla z průhledného klasického křišťálu, vršek z barevného skla. Pracovali zde dvě pece s kontinuální tavbou v třísměnném provozu na výrobě barevného a čirého křišťálu. Zahraniční odběratelé měli v 70. a 80.letech 20.století převážně zájem o čiré sklo bohatě broušené. Moderní lenorská sklárna se stala jedním a vlastně svou velikostí byla jediným památníkem slávy šumavského skla Výrobky lenorské sklárny putovaly do Anglie, kde mezi odběratele patřila i královská rodina, do Německé spolkové republiky, Francie, Rakouska, Itálie, Švédska, Islandu, USA, Brazílie, Uruguaye atd. V roce 1951 byly Šumavské sklárny přičleněny k národnímu podniku Český křišťál Chlum u Třeboně. K další organizační přestavbě došlo v roce 1965, kdy se vytvořil monopolní podnik olovnatého křišťálu n. p. Sklárny BOHEMIA se sídlem v Poděbradech, jehož součástí se stal i podnik Český křišťál.

V rámci privatizace po roce 1990 přešel provoz do soukromých rukou, noví majitelé postupně přivedli jednu z našich nejslavnějších skláren do bankrotu(1995). Objekty jsou několik let opuštěné a nezadržitelně chátrají. Výrobky lenorské sklárny byly vystaveny v prostorách bývalého zámečku jako důkaz bohatosti sortimentu. Tato výstavka byla v době přestavby zámečku zrušena a obnovena v budově tehdejšího místního národního výboru v prostorných sálech. Část krásného lenorského skla získalo Muzeum Šumavy v Kašperských Horách a tím obohatilo své sbírky šumavského skla.


-p-( Upraveno podle knihy Umění šumavských sklářů, autoři Vilém Kudrlička a Jiří Záloha, vydáno Jihočeským nakladatelstvím roku 1987)

Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.