úvod
současnost
historie
osobnosti
pověsti
památky
okolí
fotogalerie
odkazy
návštěvní kniha
Chcete se podílet na obsahu stránek? Své podněty směřujte do návštěvní knihy nebo
e-mailem.
Lenora 1945-48


Plný život kypí jen v Lenoře. Té se válka, ani její důsledky skoro nedotkly. V obchodě i hospodě zvučí šumavská němčina, sklárny jsou nevyhlášenou chráněnou oblastí v tomhle koutě s mrtvými rašeliništi. Neznáme počty mocných, v Praze i jinde jako čuvači hlídají, aby nikdo ze stádečka starousedlíků neodbočil stranou, a tak odešli nebo ještě odcházejí za svými na druhé straně jen ti, kteří nebyli označeni jako specialisté. Naproti tomu tu zůstaly celé rodiny a skupiny, které této privilegia využívají, i když jde třeba o zametače dvora. Řeč s lenorskými mocipány, nad nimiž drží mocnou ruku sociální demokracie jako celek i jednotlivci, je zbytečná. Spory vyúsťují už v nechutné tahanice, osobní neshody, ba nepřátelství, i když zatím ukrývané, ale přesto bující. Lenoráci nechodí na schůze k nám, musím tam já. A přece tam jezdím rád, Lenora je takový křišťálový medailonek na krku velké Vltavice, je tam spousta lidí, s nimiž prosedím hodiny, lidí, kteří se vyslovují s obavami, když narážíme na počeštění Lenory.Nejčastěji sedávám u Pepíka Nováka, který tady učí české a slovenské děti. Učil tady před válkou, přišel hned po převratu, zná kraj i jeho záludnosti a krásy, je jakýmsi ztělesněným dědictvím, k němuž jsme se vrátili po létech bojů. Má tu práci přetěžkou. Je však pořízek tělem i duchem. Vyznívá to z jeho pohybů i hlubokého břišního hlasu, který připomíná bubnování kdesi za lesy. Zamiloval si tenhle kout tak, že je tu i s rodinou.

Začátkem ledna 1947 jsme provedli takové sčítání lidu v Lenoře. Podle karet. Ty jsou pořád u nás i když s náma Lenoráci nemluví nebo mluví jen na půl huby. Výsledek? Odpovídá době, plné bojů o moc v malém. Na 130 Čechů připadá 319 Němců...Oficiální zpráva říká, že odsuny byly prakticky skončenyAle nám je tu smutno, protože si začínáme lhát do vlastní kapsya ještě se s tím chlubíme. Nějak divně začíná tento rok, cosi neznámého, ale hrozícího, visí ve vzduchu. Nelze však couvnout, tichý boj je vyhlášen. Desátého ledna jsme proto svolali do Lenory veřejnou schůzi Čechů a sepsali a odeslali ministerstvu vnitra rezoluci, žádající o nápravu a pomoc. V rezoluci bylo jednoznačně uvedeno, že sklárna byla hnízdem nacizmu a pár výjimek nemůže zajistit, že se tam poměry změní naší přítomností. Návrh na přesun do skláren ve vnitrozemí měl řešit věc lidsky. Rezoluci podepsali všichni. Jestli upřímně nebo z jakéhosi pocitu pospolitosti, jsem nemohl zjistit. I mezi námi jsou zarubané cesty, i mezi námi jsou přehrady, které neumíme nebo nechceme překročit. Jedno je však jistě: tento stav je neudržitelný.S námi zajedno je i ústřední výbor Národní jednoty pošumavské v Praze, který jsme požádali o intervenci a pomoc v počeštění Lenory. Potvrdili nám to písemně. Hráz je tedy protržena.

Těžko říci, jestli jsem tu hráz nepodryl sám, protože tak velké věci nemohou být nikdy záležitostí jedince, ale celku, i když jsou veřejně tlumočeny jedincem. Třeba i mnou. Nerad totiž vzdávám boj, o jehož vítězství jsem přesvědčen i přes nesmírné potíže a utrpení. Silně mě v tom podporují i čtenáři novin, kteří mě zavalují podnětnými listy a vštěpují víru v konečné vítězství. A jsou to dopisy, plné lásky k české Šumavě, je v nich nepřeberné množství názorů na otázku spolužití po tom, co našemu lidu Němci připravili. Málokde se však píše o mstě, ta je nám cizí. Z řádků čiší spíš obava, aby se věci nezvrátily, abychom nedoplatili na onu známou českou důvěřivost, abychom se obrnili především sami v sobě a dali plný V tom těžkém rozjímání, jestli se mám sebrat a jít do Lenory a napravit, co jsem nezavinil, se mimoděk podívám z okna.Pluta štěká. Cuká řetězem u boudy.To jde někdo cizí.Jde, vlastně jdou.Skupinka chlapů. Kráčí pomalu tou kostrbatou cestou, v chůzi se otáčí po panoramatu hor, pomalu oblékajících noční roucho. Nikoho neznám, ale jdu jim v ústrety, v bačkorách, jen tak po domácku. Nevím, jak začít, je mně horko i zima, tolik chlapů najednou za mnou ještě nepřišlo. Vysvobozují mne sami. Já jen poslouchám a zdá se mi, že mám jaksi malou náruč a forotu slov. Tíseň však ze mne padá jako zbytečný hábit. Šedivý, veliký, krásný tváří i postavou, muž rozvážný jako šerif, jde ke mně, podáváme si a tiskneme ruce, dlouho se držíme, zdá se, že i tomu nádhernému muži chybí odvaha, ale přemáhá se, a já slyším jako z dáli:„Já som Murko, a to moji kamarádi".„Skláři, vítám vás," breptám, cpeme se do úzké verandy. Je jich plná cimřička, není kam sednout, nevím, čím pohostit, když sám nic nemám doma, ale oni jen mávají rukama, smějí se, hovoří jeden přes druhého. Já běžím pro židle i do kuchyně, kanape vrže pod vahou tolika těl, ne, nemohu uvěřit, oni jdou za mnou a ještě se omlouvají. To vítání před tím, to byla léčka, vypočítaná, ale hloupá, prokoukli ji, teď jsou u mne.Už nemluví, jen stříbrný Můrko, každý by chtěl něco říct. Jejich slovenština je promísená posuňky, vždyť byli odjakživa daleko v cizí zemi, ale teď se v nich všecko budí, jsou v rodné zemi, i když jejich předky vyplivla jako přebytečné. V duchu se jim hluboce klaním...I těm, co jsou tady u mě, i těm, s nimiž se jistě brzy uvidím a seznámím. Bělovlasý Murko mi rozvážným, pomalým hlasem, ale čistou slovenštinou diktuje do papírku, za koho jdou mluvit. Já si píši, ale nevím jestli správně. Murko, Brém, Kosák, Vojta Hudec, Stadler, Rudolf Kubinec, Jozef Kirsch, František Rošek (jak se to hezky rýmuje), Sivok Alexander, Josef Orlovič, Rudolf Balog, Josef Gondek, Josef Raczký, Josef Pocklán (kriste, to je Jozefů, za těmi se příštího 19. března podívám), Kubinec Jozef, Bajčík Jozef, Chrápán Jan, Chrápán Jozef, Kostka Jozef, s těmi Jozefky se roztrhl pytel, Kostka Ignác, Julius Kollár, Josef Kollár, Liška Jan, Liška František a i ten poslední, kterého si zapisuji je Jozef Liška. A vyprávějí, večer je už tady, rozsvěcuji. Vidím jim v tom slaboučkém světle do tváří a snad i do srdcí. Kosak kouká po flintách, bere brokovnici, dobře, že není nabitá. Já mu říkám, že i ty budou, bude-li mír a dobrá pohoda v obci a ve sklárně. Vyprávějí, jak je v Táboře vítali s delegací sociální demokracie, Sokolové v krojích, jak zpívali „Kde domov můj" a „Nad Tatru sa blýská", jak je jménem přivítal zástupce Jihočeské Pravdy p. Metelec, ptám se, zda už bydlí, ano, zatím všelijak, ale to se poddá, hlavní věc, že jsme tady.Já jim na oplátku a rád vyprávím o osudech sklárny a Lenory, o tom, že není ještě zcela vyhráno. Vykládám jim o práci v obci, o osídlencích a jejich osudech, chtěl bych s nimi sedět do rána a dál, ale za okny už svítí na ocelově tmavém nebí hvězdy. Málo hvězd, to bude dál sucho. Vystačíme si bez přípitků, prahneme po všem novém! Snad se teď aspoň trošku uklidní hladina dění... Marná naděje. Boj změnil jen linii. Následujícího dne pokračujeme v seznamování s ostatními přímo ve sklárně. U nového ředitele. Tam ti dobří hoši od osmnácti do šedesáti znovu opakovali, že nestojí o vítání a projevy, ale o práci, která jim jako odborníkům náleží. Hromadě technických problémů jsem ani nerozuměl, i když jsem se kolikrát díval u pecí, jak se fouká sklo, jak zarovnává, chladí, brousí, hladí, balí.Tenhle boj nebyl však už bojem, ale diskusí o organizaci práce, o životně důležitých problémech dosídlenců, a to zvláště proto, že řada z nich nemá vlastní bydlení. Rodiny se krčí pohromadě, protože nikdo ze starých sklářů neodchází, jen poměr českého, a teď i v Lenoře už československého živlu se změnil k lepšímu. Naše jednání zveřejnila Jihočeská Pravda. A přidala, že „i ona a její čtenáři jsou pro uskutečnění požadavku české Lenory". Hezky to zakončila dovětkem: „Protože tisk není v tomto boji veličinou podřadnou, dáváme své stránky k dispozici lenorským a hornovltavickým hraničářům a rádi jim pomůžeme hájit jejich spravedlivé nároky. Období zdánlivého klidu umřelo i v Lenoře. Dostali jsme totiž od ředitelství skláren v Lenoře dopis v němž se uvádí, že ONV v Prachaticích, bohužel, zatím nenašel umístění pro německé skláře ve vnitrozemských sklárnách. Dovětek nám vrazil nůž do zad: „Ředitelství skláren bude soudně stíhat každého, kdo je obviní z držení Němců. Svou hrozbu doplňuje bombou: Nábor českých a slovenských sklářů zastavujeme“.

Doktor Lintner přijel zrovna do nejlepšího. Šel jsem za ním hned po příjezdu. Pomenší, s brejličkami, v očích šprým i dobrota, s sebou mladou ženu. Rozhlížela se nejistě, nejnutnější fidlátka ležela na stole, ve skříních pár kelímků. Moc toho tam nebylo, šmátral tam, kdo měl klíče k ordinaci, i deka a nepromokavý potah z otomanu mohl někdo potřebovat. Doktor, začali jsme si hned tykat, tedy Česťa, znal Lenoru jen z mapy, jako já. A z Prahy se mu nechtělo, ach, tolik nechtělo. Příkaz Zemského národního výboru však byl tvrdý, jasný: „Každý mladý lékař musí prodělat praxí v pohraničí!"Svěřil se mi, že tu nezůstane. Jen tak mezi námi, co si odbude povinných šest měsíců, a pak hajdy zpátky do Prahy. „To jsem si myslil já také", odporuji mu, ale jsem si nejistý, on to tady nebude žádný med. Čekají na něj lidé od Černého Kříže, až u hranic, a cestou do Kubovy Hutě, kde obvod končí, je to skoro padesát kilometrů. Bez auta. A samoty, tam se dostává špatně usedlík, natož tenhle doktůrek, zvyklý na chodníky a činžáky. Pak jsme přišli na auto. Inženýr Beránek ho nevrátí. Dekret na něj má, tak jaképak řeči či naděje.„Snad seženu saně a koníka. Zkusím to na lyžích, aspoň na ty samoty. Himl, to je ošemetné, jen než to poznám, natož se seznámím s tím, co tu mám dělat."Teď k němu chodím často. Ne s nemocemi, ty zaháním jako dotěrný hmyz. Máme strach, aby nám nefouk. Ptám se, jak se zabydlují, jak se mu líbí, čekám na stížnosti, ale on mi docela klidně vypráví, že mu onehda, pár dní, co tu byli, v noci někdo tloukl na okno. „To víš, z postele se mi nechtělo, těch něco kolem dvaceti pod nulou jsme v Praze neznali. Otevřel jsem okno, za ním fučelo jako na Sibiři, ale hodil jsem na sebe, co jsem si z Prahy přivezl, nic na pořádnou zimu. Venku čekaly nízké šumavské saně, přes ně plachta. Jeli jsme zimní spouští asi hodinu, zvonky klinkaly jako o klekáni, chlap v beranici po uši občas práskl bičem, kůň odfrkl, a když jsme už jeli tak asi tři, a ne jednu hodinu, jak mi ten potvora řekl, byl jsem na rampouch. Jen zavolat doktora ke mně. Ze saní mne vynesli. Pacient se zatím hřál na zápecí, a tak jsme seděli či leželi vedle sebe. On mi vyprávěl, kde ho tlačí, já jemu, že to přejde, a žijeme oba. Všecko má svůj začátek..."Když mi to vyprávěl, vypověděl jsem mu i o tom porodu pod bukem na Haidbergu. Světlovlasá panička až zbledla, cítil jsem, že chce říci něco jako „že tady chcípl pes", ale pak jsme pili obyčejný čaj, přetřásali osudy obce i okolí, trošku se přeli i o politice. Všichni přece nemůžeme hned naplno táhnout za jeden řetěz, ale také se neloučíme „buď tady zdráv, mysli na nás", a všecko se časem poddá. I ten stesk po Praze. Já jsem také musil odhodit roky života, abych se tady „plandal" sám a okradený o nejdražší...

Z knihy komunistického funkcionáře Ferdinanda Valenty-Tenkrát na Šumavě


Copyright 2005-2007 mystik Všechna práva vyhrazena.